Je jedno, jestli vstáváme brzo ráno nebo až pozdě odpoledne. Kdykoli nás někdo nebo něco vyruší z našeho libého spánku, je zle.
„Mám s tím budíkem švihnout o zeď nebo o podlahu?“, kladu otázku sama sobě, či spíše své osobní vynalézavosti. „Ale ne, to by bylo moc práce, moc zbytečných pohybů navíc.“, říká mé pragmatické já tomu spontánnímu a v tuto chvíli i značně nevrlému. Praktičnost zvítězila a díky mé lenosti se budíku pro tentokrát podařilo přežít. Stiskem prvního tlačítka, které se mi podařilo poslepu nahmatat, posouvám čas buzení. „Ještě pět minut, pak už vážně vstanu“, říkám si a děkuji za těch pár minut „k dobru“, které mi chyběly k vyspání se do krásy. Zrovna začínám znovu zabírat, když v tom zase tak otravně zvoní ten „zmetek“. Těžko se v té chvíli věří, že něco tak malého, a za normálních okolností i docela milého, může vydávat zvuk, který dokáže zastínit veškeré zvuky krásného rána. No tak dobře, přiznávám, většinou se už ani moc nejedná o ráno, ale stejně… „Děláš si ze mě srandu?“, pokouší se o dialog ta malá věcička. „Ty si ze mě snad děláš srandu, ne? Vždyť je víkend! Seš blbej, nebo navedenej?“, vrací se má mysl do mladých školních let, kdy mi přišlo, že touhle větou skončím všechny hádky a budu mít při tom navrch. Najednou mi dochází, jak banální ten můj boj s větrnými budíky je, a tak raději vstávám a usmiřuji se se svým budíkem.
Odcházím k zrcadlu, z nějž na mě rozespale zírá jakási ženština. O berličce hnáty křivé sice nemá, zato nateklé oči a vztek na budík tedy rozhodně ano…
Autorka: Pavlína Ch.
Přidejte odpověď