Spolubydlící

Baba
Baba
baba

Moje trapná spolubydla
nosí brýle jako Špidla.
Když prvně jsem ji spatřila,
málem jsem se poblila.
Měla opar přes celou hubu,
bylo to na masti tubu.
Pořád jenom žvanila
a blbiny řešila.
Pořád si jen stěžovala,
nic jiného nedělala.
Dnes ráno na mě vyjela,
abych tady vytřela.
Ptala se, zda neslyším,
že protéká toaleta.
Mohla to říct hlasem tišším,
zněla mi zle, tahle věta.
Ptala jsem se v rozhořčení,
co mám asi jako dělat.
Tu si dupla v rozčilení,
zlostí už se celá chvěla.
Musela vstát z pelechu
a opravit hajzl,
dělala tam neplechu,
kdekdo by ji majzl.
Měla jsem jí jednu vrazit,
možná že i více.
Měla jsem ji srazit,
zmalovat jí líce.
Já jsem se, žel, udržela
a hněv v sobě zadržela.
Pak jsem všude zametla
a všechno jsem vytřela.
Ona se mnou vymetla,
ona mě fakt setřela.
Ono na ni jednou dojde…
až po mokré podlaze se projde,
až zláme si křivé hnáty,
vrazím jí do očí dráty.

Autorka básně: Pavlína Ch.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*