Nejen o červených brýlích

Pája s brýlemi
Pája s brýlemi

Opravdu dlouho jsem uvažoval nad tím, o jakou vzpomínku bych se s vámi podělil. Ono totiž máte řadu osobních vzpomínek, které si chcete uchovat jen pro sebe, a tak hledáte v paměti nějakou veselou historku, protože veselé historky bývají populární. Ne snad, že by se Pája nesmála. Naopak, když si na ni vzpomenu, tak asi každý máme v hlavě nějaký hlavní obraz, jak si daného člověka pamatujeme. Ten můj obraz je dost jasný. Smějící se, napůl zmrzlá, oblečená do černé fleecové mikiny po bráchovi, sedící v červených brýlích u stolu v kuchyni, držící oběma rukama hrnek horkého čaje. Je vlastně poměrně zvláštní, že ačkoliv jsme spolu žili na Maltě, kde by člověk očekával více méně horké počasí, já si ji pamatuji právě takhle. Ty červené brýle pro ni byly typické, ale nebyly jediné, které nosila. Dříve je střídala i s brýlemi fialovými, o kterých ovšem věděla, že se mi nelíbí. Věřte nebo ne, ale jednoho dne se brýle nadobro ztratily. Myslím, že Pája byla do poslední chvíle přesvědčená, že jsem jí je schoval, ale opak je pravdou. Nicméně jejich ztrátu jsem vnímal spíše pozitivně. Pořídila si pak nové černé, které jí alespoň podle mě slušely mnohem více!

Páji červené brýle, foto Daniel Dolejší.

Na našem seznámení nebylo nic neobvyklého nebo šokujícího. Poznali jsme se v práci. Ve firmě, do které jsme nastoupili ve stejný den. Právě práce a dění uvnitř bylo tématem našich nekonečných rozhovorů. Vzhledem k tomu, že jsme první rok působili na úplně stejné pozici, často jsme během pracovního dne naráželi na práci toho druhého, který zrovna neměl šichtu a velmi často se pak stávalo, že jsme nejrůznější případy probírali i doma. Rozhodně se tedy nedá tvrdit, že bychom si práci domů netahali, ale nepřišlo mi, že by to Páje vadilo. Ačkoliv na našem seznámení nic zvláštního nebylo, začátky našeho vztahu bych označil přinejmenším za neobvyklé. Ve firmě jsme byli jediní dva Češi a nastoupili jsme v tomto počtu vlastně z toho důvodu, že jsme měli vykrývat zákaznickou podporu, která měla být dostupná až na výjimky 14 až 16 hodin denně. V praxi to tedy znamenalo, že když jsem já přišel odpoledne do práce, Pája si zrovna balila věci, protože jí končila šichta a naopak.

Vidět se proto jinde než v práci bylo velkou vzácností a událostí týdne. Vlastně to šlo jen ve chvíli, kdy měl jeden z nás volno a druhý byl v práci třeba od 14 do 22. Běžně se tak stávalo, že jsme na toho druhého počkali před prací a někam vyrazili až po desáté večer s tím, že ten druhý z nás ale brzy ráno vstával do práce. Stejně tak jsme spolu ani netrávili Vánoce, jelikož Pája odcestovala za rodinou do ČR, já jsem musel být k dispozici v práci a když se pár dní po Štědrém dnu vrátila, odcestoval jsem zase na pár dní do ČR za rodinou já. Naštěstí během několika měsíců na stejné pozice nastoupili další dva Češi, což někdy znamenalo i to, že jsme mohli být celý den spolu. To do té doby byla naprosto nerealizovatelná představa.

Víte, mohl bych vám tu popisovat, co jsme spolu za rok a půl na Maltě zažili. Mohl bych psát o výletech do Říma, na Sicílii, jak jsme byli sjíždět Divokou Orlici, nebo jak jsme objevovali snad stále nedoceněné krásy Slavkovského lesa. Jenže pokud má tenhle text viset někde na stránkách věnovaných Páje, tak mi přijde mnohem důležitější říct všem, kteří na text narazí a třeba Páju osobně nikdy neviděli, jaký to byl v mých očích člověk.

Určitě si vybavíte ten typ člověka, kterého miluje celý kolektiv, pořád s někým vtipkuje, s každým si hned potyká a je stále centrem pozornosti. Tak přesně tenhle typ člověka Pája nebyla. Minimálně v mých očích ne. Byl to ale člověk s enormním smyslem pro pořádek a detail, který raději než klábosení s kolegy dělal svoji práci na 100 %, což v tom uvolněnějším středomořském pracovním prostředí nebylo standardem. Někoho tím možná štvala, ale spíš než to bych si troufl říct, že si tím vybudovala u kolegů přirozený respekt. Nicméně měl jsem pocit, že někteří z nich, kteří věděli, že ve svých pracovních povinnostech značně tápou, se jí vlastně i trochu báli. V kariérním postupu tenhle její charakter mohl znamenat problém, protože speciálně v naší firmě to minimálně v naší době fungovalo tak, že nejdůležitější bylo být přátelský kámoš, který se baví se všemi a jestli už něco reálně umíte, nebo neumíte, bylo zcela na druhé koleji. Jenže Pája vždycky byla ten typ člověka, kterému byla přetvářka naprosto cizí. Věřte mi, že pokud vás neměla ráda, určitě jste to věděli.

Další její nezapomenutelnou vlastností byla upřímná radost z maličkostí, která úzce souvisela s její skromností. Já jsem snad v životě nepotkal člověka, který by měl po zbytek dne dobrou náladu jen kvůli tomu, že si dá k obědu v restauraci rizoto a dvojku vína, nebo dva kopečky zmrzliny ze stánku na ulici. Přišlo mi, že potřebuje extrémně málo k tomu, aby měla dobrou náladu. Pro někoho můžete dělat hory doly a stejně se nezavděčíte. Páje stačilo koupit plechovku piva nebo cideru, posadit na lavičku v parku s výhledem na moře a byla „happy jak dva grepy“, což byla fráze, kterou ráda používala. Snad právě tohle její neutuchající pozitivní naladění vůči blízkému okolí mělo za následek, že dnes marně vzpomínám, jestli jsme se někdy opravdu pohádali. Žádná vzpomínka na opravdovou hádku mi do dnešních dnů nezůstala.

Dnes, kdy píšu tyhle řádky, je to přesně rok, co jsem se dozvěděl, že už mi na Facebooku na zprávu, kde jsme spolu večer před operací řešili její vlasy a kde jsem ji uklidňoval, že určitě půjdou navázat zpátky, nikdy neodpoví. Už navždy zůstane jen přečtená, ale bez odpovědi. Nikdy nezapomenu na to, jak jsem až do poslední chvíle, kdy ji nadobro odpojili od přístrojů, věřil v zázrak, protože ty se přeci dějí, ne? Nejen ve sportovní terminologii často slýcháme, že ze všeho negativního se dá vzít něco pozitivního a vše zlé je k něčemu dobré. Také se říká, že když nejde o život, tak vlastně nejde o nic. Jenže tady právě o život jde a k čemu to zlé, bylo dobré? Jsem toho názoru, že k ničemu to dobré nebylo a zlé zůstává zlé. Tady ta platnost prvního přísloví jednoduše hapruje. Avšak jedno ponaučení si z toho s sebou nesu.

Byl jsem člověkem, který  se neustále kvůli něčemu stresoval, hádal se, konflikty mi nikdy nebyly cizí. Dneska se ale většinou na chvíli zastavím a zamyslím se, jestli můj problém je alespoň trochu srovnatelný s „problémem“, který před rokem řešila Pája. Jistě, že logicky dojdete k závěru, že srovnatelný není a není proto ani potřeba se nadále stresovat a rozčilovat. Páji příběh jsem vyprávěl nesčetněkrát. Většinou k tomu dojde zcela přirozeně ve chvíli, kdy mi někdo začne popisovat nějaký svůj zdánlivě neřešitelný problém, kterým žije dnem i nocí. Promiňte mi to možná trochu necitlivé vyjádření, ale když jste ještě v pátek v pohodě, v sobotu vám objeví nádor v hlavě a v úterý jdete na operaci, ze které už se nevrátíte domů — to je pro mě definice opravdového problému. Pokud vám ale nestartuje auto, šéf v práci je idiot, řemeslníci špatně obložili koupelnu, nebo vám zrovna ujel vlak do Ostravy, tak to není problém. Je to jen malá životní nepříjemnost, která má řešení.

Samozřejmě i mně se někdy stane, že na ono draze nabyté moudro zapomenu a malým problémem se zabývám více, než bych měl. Mám tu ale v pracovně za sklem červené brýle. Mám přesně ty brýle ze vzpomínky na Páju, jakou jsem popisoval na začátku a jen letmý pohled na ně mě vrátí zpět do reality. Úplně závěrem bych se rád ještě vrátil jednomu přísloví či takovému často skloňovanému životnímu moudru, že čas vše zahojí, smutek přebolí a člověk se s tím lépe vyrovná. Nejsem si moc jistý, do jaké míry čas pomůže. Mně spíše pomáhá víra v to, že odpojením od přístrojů Páji příběh nekončí. Jen má dočasnou pauzu. Nechci tu psát o Bohu, církvích, papeži, kostelích, ezoterice nebo jiných pavědách. Já jednoduše věřím té knížce, která je součástí povinné četby z českého jazyka, což by Pája určitě velmi dobře věděla. Já věřím, že Bible není snůškou blábolů, ale je to historický spis, do kterého přispěla řada lidí, kteří měli různé zážitky a zkušenosti, které se odehrály stovky let před námi. A nejen úplný závěr téhle historické knihy říká, že smrtí tady na zemi to nekončí, že bude soud, kde se rozhodne o definitivním konci, nebo novém začátku každého z nás. Z mé zkušenosti, kterou jsem vám tu krátce popsal, jsem Páju poznal jako dobrého člověka, takže o ni při onom soudu obavy nemám. Teď nezbývá, než žít vlastní život tak, abych při tomto soudu putoval stejným směrem jako ona a mohl se s ní zase znovu setkat.

Možná vám to přijde jako nesmysl, jako blábol nepodložený důkazy. Ano, možná. Pro mě je ale důvěra v platnost historické knihy pořád lepší variantou, než být bytostně přesvědčený, že už Páju nikdy neuvidím. Upřímně si ani neumím představit, jakou beznaděj prožívají ti, kteří nevěří. Já jen upřímně doufám, že se jednoho dne ukáže, že se pletli…

Autor: Daniel Dolejší

2 komentáře

  1. krásně napsané, s Pájou jsme svého času navštěvovali Chomutovský gympl. Od té doby (skončili jsme roku 2006) už jsem jí vídal spíše sporadicky. Vzpomínám, jak jsem se téměř před rokem dověděl, že zemřela a já tomu nemohl uvěřit (a tak nějak nemůžu ani teď). Hned mi vytanul na mysli její dopis (email) adresovaný mé mamce v době, kdy jsem po těžké dopravní nehodě ležel v nemocnici já. Přišlo mi tehdy spousta přání brzkého uzdravení a podpory od mých známých, ale ten její dopis ve mě zůstal tak nějak hlouběji (tím nechci snižovat význam ostatních vzkazů, ale stalo se to roku 2003 a já už si nepamatuju, kdo všechno mi ty zprávy posílal. Jen vím, že ona psala). Tehdy mi nebylo zrovna do zpěvu a pamatuji si jak velkou dávku energie mi ty zprávy tehdy dávaly. Měl jsem tenkrát také namále a já vzpomínám jak za mnou chodili spolužáci do nemocnice a já poznával jejich obličeje, nicméně jména mi po tom úraze v hlavě nezůstaly. Měl jsem z toho tenkrát celkem trauma a bylo mi blbé o tom s někým mluvit. Pamatoval jsem si jak jméno, tak obličej jen to spojení mezi nimi chybělo. Když jsem se pak vrátil zpět do školy (asi po 3 měsících), tak mi na jedné z prvních hodin vrazila učitelka do ruky opravené testy a řekla ať je rozdám. Tenkrát nikdo netušil jaký mám v těch jménech „maglajz,“ u každýho dalšího předanýho testu jsem si připadal jak před popravou a zrovna Páje jsem tenkrát předal test jiné spolužačky, jako bych jí znova slyšel: „Proč mi dáváš test …ový?“ (jméno jsem vynechal schválně. Myslím, že není třeba jmen) A to její oprávněné rozhořčení, spolu s mým studem, ve mně taky zůstává po celá ta leta. Abyste rozuměl, dnes už vím že by to lidé pochopili, ale tehdy mi z toho bylo hrozně úzko. Moje nehoda mi tak nějak dala nadhled na jisté životní milníky (ne snad, že bych byl srovnaný se ztrátou svých blízkých jen tak nějak vím, že i když se člověk sebevíce snaží, tak některé věci prostě nezmění. A je dobré umět nechat odejít. Užívat si maličkostí a neřešit věci, co nejdou změnit je dle mého dobrá cesta
    Děkuji Vám za vaši vzpomínku a doufám že neurazila ta moje

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*