Vzpomínky na gymnaziální léta

Vltava
Vltava

  Už je to poměrně dlouhá doba, co jsem opustil lavice naší třídy na gymnáziu, ale do dneška na ty roky rád vzpomínám. V prvním ročníku se automaticky utvořily skupinky lidí, co přišly z jedné školy, jak už to tak z pravidla bývá. Až teprve postupem času se skupinky různě promíchávaly a osoby v nich přesouvaly. Já, jako zarytý introvert, jsem se snažil ničím nevybočovat z řady a byl jsem celkem nenápadný, věčně zadumaný kluk. Tehdy jsme se s Pájou ještě moc nebavili. Teda né, že by tam byla nějaká averze, ale tak nějak nebylo moc o čem 😊.
 

  Ve druhém ročníku jsme hned zpočátku roku se třídou vyjeli na cyklistický kurz a po jeho ukončení mi začala asi zatím nejtěžší životní etapa, kterou jsem si prošel.  Hned první den po návratu z něj jsem měl těžkou nehodu na motorce a následující 3 měsíce jsem skončil po nemocnicích a různých rehabilitačních centrech. V době, kdy jsem pobýval v nemocnici a nebylo ještě jisté, zda a v jakém stavu ji opustím, mi moje mamka založila emailovou schránku. Tam mi mohli moji přátelé a spolužáci posílat své vzkazy. Přišlo jich tenkrát hodně. Dnes už si na většinu z nich nevzpomenu, ten dopis (email) od Páji ve mně ovšem zůstal nějak hlouběji. Pamatuji si, že vedle “obvyklého” přání brzkého uzdravení (a ujištění, že se tak stane), tam byl i popis, jak jim byla informace o mé nehodě podána, a co se ve třídě následně dělo. Dnes už bohužel nemám přístup do dané emailové schránky, ale v šuplíku mi nadále zůstává vytištěný štos těchto zpráv. A já, když mám splín, si je opakovaně čtu. Pájin vzkaz má mezi nimi čestné první místo.

  Po zmíněném úrazu jsem měl tehdy problém s pamětí. Už když za mnou docházeli moji spolužáci do nemocnice, tak jsem si uvědomil, že u podstatné části z nich si neumím vybavit jméno (někdy jsem jméno věděl, ale netušil příjmení). Je to divný stav, který bohužel neumím dobře vysvětlit. Koukáte na člověka a tvář poznáváte úplně bezpečně. Dokonce víte, co si o člověku myslíte a vybaví se vám
i některé vzpomínky na něj/na ni, ale tam kde by mělo být jméno, tak není nic. Tenkrát mi z toho bylo docela trapně, takže se to nikdo z mých spolužáků nikdy nedověděl. Nějak jsem se z toho naučil vždycky “vybruslit.” Pamatuji si, že na jedné z prvních hodin, co jsem se vrátil do školy, mi jedna z učitelek (profesorek) vrazila do ruky testy se slovy: “Rozdej to.” V té době jsem tedy rozhodně ve jménech ještě neměl jasno a já každý další test předával v očekávání, že se pletu. Stalo se tak právě u Páji, které jsem dal test jiné spolužačky. Tehdy mě sjela na dvě doby, jak to uměla jen ona: “Proč mi dáváš test ….ový?!!” (jméno vynechávám schválně) V tu chvíli jsem měl asi nejblíže k tomu, abych musel s pravdou ven, ale i tehdy se mi to podařilo nějakým způsobem “zahrát do autu.” Dodnes, když si nato vzpomenu, tak vidím ten její nechápavý pohled. Tehdy mi bylo trapně to přiznat, dnes už vím, že by to všichni pochopili a nebylo moc za co se stydět. No školu se mi tenkrát podařilo dohnat
a tak jsme s Pájou zůstali spolužáci. Nejsem si úplně jistý, zda to byl konec druháku, anebo až začátek třeťáku, ale zhruba v té době jsme s Pájou a dvěma, nebo třemi dalšími spolužáky začali chodit do čajovny. Vždycky jsme si dali v chomutovské Dobré čajovně dýmku a nějaký čaj příjemně si pokecali. Pamatuji si jak si vždy nechávala zahrát píseň: Manu Chao-Bongo Bong(great song)

I když nevím, jestli se její hudební vkus postupem času neposunul někam úplně jinam, tak si na ni pokaždé vzpomenu, když slyším Manu Chao (chápu, dnes už se moc neposlouchá, ale tenkrát to hrálo poměrně dost).

   Na konci třetího ročníku jsme vyjeli na vodácký kurz. A já s Pájou jsme skončili na jedné loďce,
i když to na začátku bylo domluveno trochu jinak. Já nikdy na žádné vodě nebyl a toto byla moje první zkušenost, přesto jsem se měl jako těžší, a tou dobou už i silnější, ujmout kormidlování naší lodě. Žel hned po odstartování na Teplé Vltavě následoval malý dost úzký jezík, kam se muselo vyjet trochu ze zatáčky. Tenkrát tam stál náš učitel tělocviku a každou tu loďku nasměroval, aby projela jezem bez úhony. Bohužel u nás vyšlo vše tak nešťastně, že jsme zprvu zůstali viset napříč v jezu a pak jsme se (jak se říká mezi vodáky) ”udělali.” Od té doby byla Pája řekněme to otevřeně docela nabroušená 😊. Navíc když se ukázala moje nezkušenost v kormidlování lodě a my zpočátku jeli, abych tak řekl: ode zdi ke zdi, či spíše od břehu ke břehu. Což mi rozhodně v popularitě u mého háčka nepřidalo. Navíc, než jsme dojeli do kempu, tak jsme měli ještě jeden incident s večerním koupáním v řece. Vy všichni, co jste Páju znali, víte, že uměla svou nespokojenost s něčím dávat otevřeně najevo. Na vodáku byly vztahy mezi námi trochu napjatější. Ale po tom, co jsem trochu zlepšil své kormidelnické schopnosti už to bylo o něco lepší. Další komplikace přišla až v Českém Krumlově. Tam jsme měli incident na jezu Jelení lávka, který jsme teda projeli, ale díky malé rychlosti jsme ve zpětném proudu nabrali tolik vody, že jsme si znovu “zaplavali.” Tentokrát dokonce v peřejích a poměrně velkém proudu. Pamatuju, že tam Pája přišla o jeden ze svých sandálů… a to jsem měl na talíři taky dlouho. Ale doufám, že s časem na ten vodák Pája vzpomínala aspoň trochu ráda.

Vltava
Na Vltavě

  Poslední ročník už byl tak nějak v poklidu a my se rozešli každý svou cestou. V dalších letech jsme se pak vídali už jen při nějakých setkáních spolužáků, a nebo čistě náhodně. Naposledy jsem jí viděl myslím na podzim 2019 na veřejném bruslení, ale byl jsem tam tehdy se svou novou partnerkou, tak jsme se jen pozdravili a více se spolu nebavili. Kdybych tenkrát věděl, že ji vidím naposled, asi bych jí chtěl alespoň poděkovat za její vzkaz poslaný do nemocnice a říci jí, jak moc mi tyto vzkazy tenkrát pomohly. Možná se domluvit a zajít zavzpomínat na večery v čajovně. Bohužel už to mohu napsat jen sem a tak tedy: Děkuji!

Autor: Ondřej Dědek

2 komentáře

  1. Ondro, děkujeme Vám za pěknou vzpomínku. Umím si představit, jak se na Vás zlobila, když přišla o sandál. Na své věci byla velmi opatrná a každé poškození ji mrzelo. Natož ztráta. Vzpomínám si, že na lyžařském výcvikovém kurzu jí sjela běžka ze svahu do vody. Už byl večer a instruktor jí nedovolil jít běžku hledat. Běžky byly staré, ale zapůjčené od mé kolegyně z práce. Bála se, že se budu zlobit a po večeři ji šla po tmě hledat. Našla jí, ale já se na ni zlobila kvůli tomu, že se jí tam mohlo něco stát. Čert vem běžky!

  2. Ondro, moc pekne zavzpominani. 🙂 Obcas si rikam, jestli bych taky nemela neco napsat, neco co by melo hlavu a patu. Vzpominek mam na ni snad vic nez milion, ale jakmile se snazim nad tim premyslet vic, tak to nejde.
    Vzpominky na vodak jsou ale jedny z tech nejlepsich. Vlastne diky tobe a memu zadakovi Pavlovi, se kterym jste porad chteli plout spolu a kecat, jsme se my, vasi dva hackove, ja a Paja, daly dohromady. To byl ten moment, kdy se pro me z Paji stala nejlepsi kamaradka. 🙂 A vydrzelo nam to strasne dlouho. Jezdily jsme spolu na festivaly, chodily do cajky a nebo jsme v klubech proparily celou noc, stravily spolu nekolik Silvestru, bravala me k nim na chatu na Bolebor na festival nebo jen tak na holcici vikend, jezdivala za mnou do Plzne.. Obe jsme casem hrozne zpohodlnely a uz se tolik nevidaly.
    Neposled jsme se myslim videly pred Vanoci 2017. Uplnou nahodou jsme na sebe narazily v obchodaku v Chomutove a prvni, co jsme si obe unisono rekly, bylo: „No to si delas prdel!“ 😀

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*