Den, který bych chtěla vymazat z kalendáře

Vzpomínky
Vzpomínky

Před dvěma roky mi umřel druhý z rodičů. Bylo mu 91 let. Umíral dlouho a těžce. Když se dočkal vysvobození, byla jsem smutná, ale říkala jsem si: „Prožil dlouhý a spokojený život. S mamkou se celý život milovali. Ne každý má takové štěstí“. S mými dvěma sourozenci nejsme už nejmladší, přesto jsem se domnívala, že teď bude mít naše rodina od pohřbů na delší dobu pokoj. Koho by v té době napadlo, že tomu bude brzy úplně jinak a že mládí život nezaručuje.

Hlavou se mi stále honí písnička z jednoho našeho s dcerou oblíbeného muzikálu. Bylo tu, není tu, havrani na plotu… Stejně tak, jako moje dcera Pavlínka. Byla tu, není tu. Téměř 33 let jsem spolu žily nejen jako matka s dcerou, ale jako velké a nerozlučné kamarádky. Smály se spolu, sportovaly, podnikaly výlety, chodily do kina, divadla, nakupovaly, držely jako většina žen nejrůznější diety a ani jednu z nás nenapadlo, jak rychle může naše šťastné kamarádství skončit. Datum 28.12. 2019 nikdy nevytěsním z hlavy.

Je to už tři čtvrtě roku, co nám žena v bílém plášti přišla říci dvě zprávy. A jak už to v životě bývá, jednu dobrou a jednu špatnou. V té době nás ani jednu nenapadlo, že obě zprávy jsou špatné. Vybraly jsme si nejdříve špatnou, aby už horší nemohla přijít. Špatná zpráva byla, že dcera má v hlavě nádor, poměrně velký a špatně přístupný. Ta dobrá měla být, že pravděpodobně nebude zhoubný a že už se s takovým podobným paní doktorka setkala, byl odoperován a dotyčný žije plnohodnotným životem. Mně se podlomila kolena, dcera se celá rozklepala. Život se nám během pár minut obrátil o 180°. Sesypal se jako domeček z karet. Ze dvou šťastných a spokojených žen se staly ženy zoufalé a vystrašené. Na takovou zprávu jsme nebyly připravené. Na takovou zprávu se ani připravit nedá.

Následující: Proč se tohle děje zrovna nám

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*