I takhle se dá prožít Silvestr

Vzpomínky
Vzpomínky

Noc na 31. 12. 2020 nestála za nic. Nemohla jsem spát, stále jsem myslela na Páju. Jak jí asi je? Dali jí pořádné prášky na spaní, aby nemyslela na operaci a byla odpočatá? Ne jako v Chomutově, kde celou noc nespala? Ráno v 8:48 hodin mi napsala: „Jsem po magnetické rezonanci. Napíchli mi žílu na krku. Čekám na rentgen.“ Poslala foto s napíchnutou žílou. Všechno se ve mně sevřelo. Chudinka. Hadice jí trčely z krku z pod zkrvavené náplasti. Zeptala jsem se jí, jestli mluvila s doktorem. Odpověděla: „Jo, požádala jsem, jestli se za mnou muže můj operatér stavit a povědět mi něco o postupu operace“. Napsala mi také jméno doktora, který ji bude operovat. Jméno jsem již znala. Hned ráno jsem tam volala. Neměla jsem klid. Zároveň jsem se zeptala, jak na ni působí. Já už jsem ho před naším rozhovorem lustrovala na internetu. Podle toho, co jsem si o něm přečetla, tak by to mohlo vyjít. Dcera mi odpověděla: „Říkal, že to nebude moct vyndat celý, že by to bylo za cenu poškození mozku. Vyndají, co půjde a pak budou řešit, jak naložit s tím zbytkem. Doktor působil klidně a rozumně.“ Tak to je dobře. Původně si myslela na jiného operatéra, jinou kapacitu v oblasti neurochirurgie z Prahy. Tam by se ovšem nedostala tak rychle. Nádor se musel řešit. V 9:33 hlásila: „Už mám kompresní punčochy a každou chvíli mi přijde sestra zavést cévku.“ To byla naše poslední komunikace. Pak už jenom hrobové ticho.

Celý den jsem chodila jako tělo bez duše. Byl Silvestr, nedočkavci už od rána práskali petardy a já nemohla pozřít ani sousto. Pořád jsem myslela na Páju a modlila se, aby vše dobře dopadlo. Nemohla jsem se dočkat 16. hodiny, to říkali, že by už mohla být po operaci a že by mi už něco mohli říct. Odpoledne jsem chodila po Chomutově a snažila se zabít čas. Strach a nervozita byly čím dál větší.

Konečně tu byla 16. hodina a já poprvé volala na ústeckou JIP. Tam zatím o Páje nevěděli, říkali, ať zavolám tak za dvě hodiny. Jak je ten čas pomíjivý. Někdy dvě hodiny uplynou jako voda v řece, jindy se vlečou a ne a ne se dočkat. Celá jsem se klepala a přemýšlela, jestli je to normální, že to trvá tak dlouho. Nestalo se něco? Tak zase přišel na řadu internet. Jak jsme bez něj někdy mohli žít? Takovéto operace trvají i 11 nebo 12 hodin. Tak jo. Určitě je vše v pořádku. V 18 hodin další telefonát. Zase nic. Zase nekonečné čekání. Jak dlouho to mohu ještě vydržet? Chodila jsem po bytě a nebyla schopna se na nic soustředit, něco dělat. Ani nevím, jaký byl v tomto roce silvestrovský pořad. Následovaly další a další telefonáty a stále nic. Teprve po 23. hodině ji přivezli na JIP a já mohla mluvit s anesteziologem. Doktor prý hned spěchal k dalšímu případu. Jaký můžou mít takoví doktoři život, bylo první, co mě napadlo. Teď skončil jednu náročnou operaci, která trvala nejméně 11 hodin a místo odpočinku jde pomáhat jinam. Nebo se mu už nechtělo se mnou mluvit, tak poslal anesteziologa? Ten měl na JIP noční službu. Nevadí, hlavně ať už mi někdo něco řekne. Operace prý probíhala standardně, nic mimořádného se neudálo, zítra odpoledne se mohu přijet na dceru podívat. Tak super! Konečně po dlouhé době něco pozitivního. Tak teď si mohu nalít skleničku. Téměř abstinenční Silvestr končí a já si jdu lehnout. Kdo ví, co mě čeká na Nový rok.

Předchozí: Poslední večer

Následující: Přestávám věřit

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*