Pohřeb

Vzpomínky
Vzpomínky

Nastal den pohřbu. Večer jsem si vzala prášek na spaní, abych se trochu vyspala a druhý den nezkolabovala. Ráno jsem nervozitou už nemohla dospat. Vzpomněla jsem si na sestru, která mi v této těžké době říkala: „Zobni si“. To u ní znamenalo, abych si vzala nějaký prášek na uklidnění. Tak jsem si zobla. Všichni jsme se oblékli do černého a vyrazili do obřadní síně. Potřebovala jsem tam být dříve, abych dohlédla na květinovou výzdobu. V Mostě jsme objednali výzdobu z živých květin, kterou měli moji kolegové před obřadem přivézt. Když jsme dorazili, kolegyně z práce už kytky aranžovaly. Trochu jsem to ještě upravila a hlavně nechala k nelibosti pracovnice pohřební služby vynést opelichané umělé věnce i se stojany. Napadlo mě, že už tam stojí asi sto let. Ty musí pamatovat něco pohřbů! Příbuzní i hosté se už také scházeli. Před pohřbem jsem ještě vyběhla ven. Úplně jsem se lekla. Těch lidí, kteří čekali ve foyer na pohřeb, bylo snad sto. Nebo mi to alespoň tak připadalo. Když jsem vyšla ven z budovy, tak tam stály další davy lidí.  Tolik lidí se s ní přišlo rozloučit. Jenom mě to ujistilo v tom, že ji lidé měli rádi. A táta Páji by jim ani to rozloučení nedopřál. Chtěl udělat místo pohřbu jenom pietu. Jak to může někoho vůbec napadnout? Měla přeci tolik přátel! No nic, pohřeb je a to je teď nejdůležitější.

Pak už nastal čas jít do pohřební síně. Zase nás čekaly první lavice jako u mamky a taťky. Jak ráda bych seděla někde vzadu na cizím pohřbu.

Pohřeb zahájila již v předcházející kapitole avizovaná písnička od Janka Ledeckého Pěkná, pěkná, pěkná, spustila se projekce a přicházeli smuteční hosté a přinášeli k rakvi kytice. Během chvilky byl prostor před rakví zaplaven kyticemi od přátel, spolužáků, kolegů z práce a známých. Zaměstnankyně pohřební služby vyzvala Zdeňka, aby zahájil čtení vzpomínek na Páju, které ji měly provázet na cestu do nebe. Jako první byl čten můj dopis. A tady je:

Milá Pavlínko,

Byla jsi pro mne nejen skvělou dcerou, ale i tou nejlepší přítelkyní. Tolik jsme toho spolu zažily a mohly ještě zažít. Podnikaly jsme spolu výlety, chodily na procházky, na výstavy, do kina i divadla. V padesáti letech jsem si koupila i inline brusle a jezdily jsme spolu do Mostu na Matyldu bruslit. Milovala jsi Zdeňkovy celodenní výlety na kole.

Obě nemáme orientační smysl. Když jsme jezdily spolu mimo město, jedna řídila a druhá navigovala. Jednou jsme jely do Ústí a zrovna opravovali silnici. Nasměrovala jsem Tě na špatný výjezd a skončily jsme ve vesnici Všechlapy. Hrozně jsme se tomu smály, že dvě ženy se ocitly ve Všechlapech. Pokaždé pak, když jsme jely do Ústí, tak jsme si říkaly, jestli to nevzít zkratkou přes Všechlapy. Společné jízdy mi budou moc chybět. Bez Tebe budu asi už jezdit jenom po Chomutově.

O víkendy jsi k nám chodila na obědy. Po obědě jsme si uvařily kafe a někdy i celé odpoledne povídaly, smály se a plánovaly nejrůznější akce. Tyhle víkendové dýchánky mi budou také moc chybět. Víkendy od teď pro mě ztrácejí kouzlo.

Pavlínko, Tvým odchodem ztrácím to nejlepší a nejdražší, co jsem kdy měla. Vždy na Tebe budu s láskou vzpomínat. Hodně štěstí na cestě do nebe, protože tam Ty se určitě dostaneš. Ještě ne teď ale jednou se tam určitě setkáme.

                                                                                            máma    

Pak následovaly další projevy. Uvádím je bez cenzury. Jak mi byly předány, tak je se svolením autorů zveřejňuji.

Její bratr Tom statečně vystoupil s tímto vzkazem:

Drahá rodino, vážení přátelé a smuteční hosté,

Jako první bych chtěl za Páju poděkovat všem, že i přesto, jak těžké je tu být, jste všichni dorazili se s mou milovanou sestřičkou naposledy rozloučit.

Ani si nedokážete představit, jak těžké pro mě bylo dát dohromady, co tady říct, protože kdykoliv jsem potřeboval pomoct, a to nejen s psaním textu, tak tu pro mě vždy byla Pája, na kterou jsem se pokaždé mohl spolehnout.

I přesto, že jsme jako malí byli jako kočka s myší, tak pro mě moje sestřička byla oporou, a to jak ve škole, tak v životě.

Asi nejvíc mi bude chybět její humor, smích a ten pocit, že vím, že je tady s námi.

Nikdy bych nečekal, že tento den přijde a už vůbec ne tak brzo a náhle.

Pamatuji si, jako by to bylo včera, když jsme oba žili na Maltě, sluníčko svítilo a vše bylo, jak má být.

Asi nikdy si s nikým nebudu rozumět v restaurační kritice a černém humoru tak, jako jsem si rozuměl s Pájou. Oba jsme to milovali a já vím, že návštěva restaurací už nikdy nebude taková jako s ní.

Přál bych si vrátit čas a dostat šanci se s ní alespoň osobně rozloučit, obejmout ji a říct jí, jak moc ji miluju a vždy milovat budu.

Říká se, že život jde dál, ale nikdo netuší, jak těžká cesta to pro mě bude, když vím, že ten, s kým sem počítal, tu nebude.

Až přijde ta chvíle, kdy se spolu znovu setkáme tam nahoře, tak doufám, že konečně zjistím, kolik pravopisných chyb je na tomhle papíře.

                                                                                          Tom

No jo no, Tomíku. Těžká cesta bez Páji bude pro každého z nás. Mě spojovala se světem mladých, seznamovala mě s novými trendy. Už teď si připadám mnohem starší.

Můj přítel Zdeněk se s Pájou rozloučil těmito slovy:

Dopis pro Pajá…

Proč jsme Ti někdy z legrace říkali Pajá? Prostě si se tak kdysi dávno podepsala pod svůj dětský výtvor, my to s Tvojí mámou po letech objevili a už Ti to oslovení zůstalo. A protože jméno Pajá je odněkud z kosmu, nedá se skloňovat.

Našel jsem v Tobě svou další dceru. S Tebou a Tvou mámou jsme trávili hodně společného času, jezdili na výlety do přírody, na chatu, chodili do lesa na houby, jezdili na kole, v zimě na běžkách. S mámou jsi jezdila na inline bruslích a protože mne nikdo na bruslích nenaučil, koupil jsem si koloběžku a jezdil s vámi.

Nezapomenutelná byla dovolená v Monaku, kde jste se svým bratrem hned první večer málem ztratili. Pajá, jezdili jsme s Tebou do divadel, kin, muzeí, navštěvovali kulturní památky.

Pajá, byla jsi hravá, akční, zvědavá i zvídavá, stále si chtěla poznávat něco nového. A protože i já mám podobnou povahu a chci poznávat nové věci, padli jsme si do noty.

Nějaký čas si pracovala na Maltě, kde jsme Tě navštívili a část dovolené na krásném ostrově strávili s Tebou.

Máma se svými sourozenci pořádala rodinné akce, kterým jsme říkali Family Building. Pokud se akce konala u nás, bylas jedním z hlavních organizátorů.

Na kolech jsme spolu projeli značnou část cyklostezek kolem Labe na české i německé straně a také cyklostezku kolem Ohře. Stále vzpomínáme na to, jak si se nám jednou v Německu ztratila a situaci zdramatizovala vybitým mobilem.

Navštívili jsme řadu kulturních akcí, největší radost si měla z mého pozvání na otáčivé hlediště do Českého Krumlova. Sama si nás naopak pozvala třeba do muzea voskových figurín v Praze. Navrhla jsi řadu dalších výletů, které jme absolvovali, třeba na některé zámky.

Měla si hodně plánů do budoucna, ty už zůstanou ale jen v našich vzpomínkách.

Milá Pajá, nikdy na Tebe nezapomeneme a třeba se jednou na druhém břehu potkáme a zase uslyšíme Tvůj veselý smích.

                                                                            Zdeněk

Pak následoval projev Páji táty, který bohužel nemám k dispozici, o který Vás ochudím.

S projevem Páji sestřenic vystoupil Zdeněk. Tak tady ho máte:

Milá Pájo,

kdykoli si vzpomeneme na naše dětství, první, co se nám obvykle vybaví, jsou naše prázdniny, které jsme trávili společně na chalupě s dědou a babičkou v Cebivi. Říkali jsme si parta Iris a dlouhé letní dny jsme trávili vymýšlením různých her – v bistru Iris jsme prodávali trávovou polívku, vybírali jsme clo za průchod zahradou, stříkali se hadicí ledovou vodou a schovávali se babičce a dědovi. Klubovnu jsme měli ve staré lodi na zahradě. Vzpomínám, jak jsme plnili bobříka odvahy a chtěli tam přespat – nakonec nás toulavé kočky zahnaly zpátky do bezpečí chalupy. Každý z nás vždycky přispěl něčím svým – ty vždycky svojí dobrou náladou, energií, humorem a skvělými střelenými nápady. Byla jsi pro každou lumpárnu! Když si na tebe vzpomeneme, vždycky se nám jako první vybaví tvůj nezaměnitelnej smích. Jestli byla doteď v nebi nuda, tak s tebou už nebude. Tady dole nám ale budeš strašně chybět.

                                                                                        sestřenice Katka a Zuzka

Bratranec Vládík byl statečný a vystoupil sám a zavzpomínal na Páju takto:

Ahoj Pájo,

Ještě naposledy bych tě chtěl pozdravit a společně s ostatními si připomenout to, jaká jsi byla a chvíle, co jsem s tebou prožil. Moje paměť bohužel není tak skvělá, abych si nezprostředkovaně pamatoval i momenty, kdy jsem sotva chodil a ty sis se mnou hrála tak, že jsi mě trefovala polštářem. Hrozně se mi to prý líbilo. Co už si sám pamatuju jsou situace, když jsme trávili horké letní dny na Kamenčáku v Chomutově. Nepředstavitelně jsem se nudil, v té době ještě nebyly mobily a já si moc neuměl najít kamarády, takže jsi mě vždycky zabavila nějakou hrou, kterou jsi v tu chvilku vymyslela. Když jsem byl trochu starší, ukázala jsi mi ICQ, kde jsme se spolu smáli Tomášově gramatice. Nikdy mě nepřestávala udivovat tvoje slovní zásoba, kterou sis asi i sama vymýšlela. Jeden příklad za všechny je slovo žouželák – gumový medvídek, pokud by někdo náhodou nevěděl.

Rozhodně nebudu mluvit pouze za sebe, když zmíním i tvoji lásku ke zvířatům včetně potulných koček, kterým jsi jako jedna z mála ráda dávala mléko a něco na zub. Cyklo výlety s tebou se staly nedílnou součástí léta, která vždy tmelila rodinu. Nerad bych také opomněl tvůj smysl pro pořádek a čistotu, kterou jsi vyžadovala i po jiných a někdy z toho vznikaly opravdu komické situace.

Byli jsme s tebou rádi, budeš nám chybět, čekej na nás. 

                                                                                           bratranec Vládík

Kolegové z práce vzkázali prostřednictvím Zdeňka toto:

Naše milá Pájo,

žal je v tuto chvíli silnější, než dar slova. Je těžké se s Tebou rozloučit, když stále cítíme Tvojí přítomnost. Pořád vyhlížíme Tvoje auto. Čekáme, kdy přijdeš na oběd a nakazíš nás svým smíchem.

Vidíme Tě zachumlanou v kožíšku, ponořenou do práce, lamentující nad množstvím mailů, ale i přesto stále vyzařující pozitivní energii. Nikdy jsi v sobě nezapřela paní učitelku, což nám nejednou pomohlo.

Milujeme poslouchat Tvoje vyprávění z cest, nakupování a vaření. Vděčné téma byli vždy jídlo, muži a život. Při pohledu na batáty, lososa a růžové víno si na Tebe vždy vzpomeneme.

Nikdy jsi nezkazila žádnou legraci. Nezapomenutelné je stěhování gauče a dva turci denně zahřáté na správnou teplotu.

Moc nám chybíš a navždy zůstaneš v našich srdcích.

Máme Tě rádi! Drž se

                                                         Soňa

Pak zazněla druhá vybraná srdceryvná písnička – od Františka Nedvěda „Zelené rukávy“ . Poté k řečnickému stolečku přistoupila řečnice chomutovského krematoria a pronesla pár slov. My jsme sice o to nestáli, ale ona asi měla pocit, že když byla uvedena na jedné položce faktury, tak že musí něco pronést. Poté přišla nejtěžší část pohřbu. Při poslední písničce Guiding Light rakev začala zajíždět pod úroveň podlahy. Netrvalo dlouho a Pája nebyla. Jak už jsem říkala na začátku: „Byla tu, není tu.“ To už přicházeli smuteční hosté kondolovat. Slz bylo tolik, že by to vyplavilo smuteční síň. Plno lidí jsem ani neznala. Podle květin jsem zjistila, že se pohřbu účastnili spolužáci ze základní, střední i vysoké školy. Květinami byla zaplavená celá aula. Co s nimi? Hrob jsme zatím neměli. Některé si vzala moje sestra, něco odvezl bratr našim rodičům do kolumbaria do Mostu, něco jsme dali na pietní místo do práce a zbytek se dal ke kříži na hřbitově. Myslím, že tolik květin nedostal nikdy žádný učitelský sbor na konci školního roku.

Pak jsme se přesunuli do restaurace Republika.

Pohřební hostiny se kromě nás zúčastnili moji sourozenci s dětmi, vedení z práce a dvě kamarádky Páji, o kterých jsem sice slyšela, ale nikdy je neviděla. Jedna přijela z Prahy a druhá z Německa. Jsou to opravdu prima holky a opravdové kamarádky. Smrt Páji je zasáhla. Tom hostinu domluvil bezvadně, vše proběhlo perfektně. Promítali jsme fotky Páji z nejrůznějších akcí s rodinou, s kamarádkami,… A že jich bylo. Jídlo i pití bylo také dobré, obsluha se také snažila. Myslím, že si nikdo nemohl stěžovat, že to bylo pěkné zakončení dnešního smutného dne. Ale co bude dál?

Předchozí: Přípravy na pohřeb

Následující: Pohřbem nic nekončí

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*