Poslední kapka naděje umřela

Vzpomínky
Vzpomínky

Ani pořádně nevím, kolik o Páji nemoci věděl její bratr Tom. Semlelo se to tak rychle. S Pájou jsme si říkaly, že mu to řekneme až po operaci, že čím míň blízkých se nervuje, tím líp. Když situace vypadala, jak vypadala, musela jsem s pravdou ven. Ale jak a kolik mu toho mám říct? Cesta z Zurichu je daleká, bude nervózní a něco se mu stane. Nicméně, Tom už z mého hlasu poznal, že to není dobré. Okamžitě sednul do auta a přijel. Říkal, že mě jede podpořit.

Další den jsme zase jeli do Ústí. Nejdříve přišel známý anesteziolog, který nám vzal poslední kapku naděje. Je po všem. Podle pooperačního průběhu je mozek poškozený, nedá se s ním žít. Dcera se už neprobere k životu. Stále přemýšlím, co myslel slovy, že je dcera mladá, že zkusili trochu agresivnější postup. Neměla jsem sílu se zeptat, co tím myslí.

V tu chvíli se mi zhroutil celý život. Žila jsem pro ni. Pro koho teď mám žít? Ano, já vím. Mám tady ještě syna Tomka, přítele Zdeňka, sestru, bratra, jejich rodiny, ale není tu má drahá dcera Pája. Už nikdy neuslyším její zvonivý smích, vlát její dlouhé blonďaté vlasy.  Dovedu vůbec bez ní žít? To se asi časem ukáže.

Zeptala jsem se anesteziologa, co bude dál. Dokud má mozek odezvy, nemůže být prohlášená za mrtvou. Budeme čekat. Místo mozku budou tělo při životě držet přístroje. Až přestanou odezvy z mozku, tak ji prohlásíme za mrtvou. Přijedou z IKEMU a odvezou si potřebné orgány. Znělo to mrazivě. Byla jsem překvapená. Nikdy jsem o takových věcech s nikým nemluvila. Ani jsem nevěděla, jestli to chci. Přiznám se, že jsem na nějaké dárcovství vůbec nepomyslela. Vždycky jsem to viděla jenom ve filmu. O tom, že se to děje v reálném životě, jsem nikdy neuvažovala. Myslela jsem si, že s odběrem orgánů musíme souhlasit. Opak je ale pravdou. Když za života nesepíšete, že s odběrem svých orgánů nesouhlasíte, tak na ně mají ze zákona nárok. Jak to řekl necitlivě! Dalo se to říct i jinak. Strašné! Hned mě napadlo. Tak moje dcera je udržovaná při životě na náhradní díly. Propukla jsem v pláč.

To se už jako na premiéře objevil i pan operující doktor. Poprvé. Nicméně se na situaci nic nezměnilo. Dcera se už neprobere, dokud budou odezvy mozku, můžeme ji na JIP navštěvovat. Neví, co se pokazilo. Doktorovi jsem se zmínila o necitlivém přístupu jeho kolegy. Omluvil se za něj, pak jsme se rozloučili a šli se poprvé podívat na spící Páju.

Předchozí: Přestávám věřit

Následující: Poslední společné chvilky

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*