Poslední společné chvilky

Vzpomínky
Vzpomínky

Tolik strachu jsem snad v životě neměla, a to si myslím, že jsem už ledasco viděla.  Postupně jsem několik měsíců navštěvovala oba rodiče v kómatu. Byli zbídačení a smrt byla pro ně vysvobozením. No jo, ale nebyli takhle mladí. Mamince bylo 79 let a tatínkovi 91. Ti už mají na to nárok. Ale necelých 33 let, co to je za věk? Ten nejlepší. Dcera se měla smát, užívat si, založit rodinu, mít děti a být ještě hodně let šťastná. Obě jsme měly být šťasné.

Stála jsem před dveřmi JIP a bála se jít dovnitř. Jak může vypadat člověk, kterému nefunguje mozek? Sestra nás za ní zavedla a nechala nás tam samotné, prý jak dlouho budeme chtít. Přístroje dovedou divy. Pája vypadala jako když spí. Hlavu měla ovázanou a na obvaze síťovanou čepičku. Myslím, že jí ani ty vlasy úplně neostříhali. Nejspíš jenom místy. Pomocí přístrojů klidně dýchala, termo deka udržovala normální teplotu. Vzala jsem Šípkovou Růženku za ruku, dala jí pusu a slzy mi tekly po tváři. Tu už žádný princ neprobudí.

 Když jsme vyšli z nemocnice, tak už tam čekal Tom se svojí novou přítelkyní. Viděla jsem ji prvně, ale na velké seznamování nebyl vhodný čas. Příležitostí se určitě v budoucnu naskytne ještě mnoho. Dorazil ze zahraničí. Říkal, že to poznal na mém hlase, že je to vážné. Líčila jsem mu průběh celé situace a také svoje pocity. Neměl odvahu se jít na sestru podívat. Nenutila jsem ho, ale myslím si, že je to škoda, že se s ní měl jít ještě rozloučit.

V pátek 3. ledna mozek ještě vysílal signály, tak žádný IKEM, ale my. Šli jsme Páju opět navštívit. Nesmí být na té poslední cestě přeci sama. Zase jsem ji políbila na tvář, chytila ji za ruku a nahlas vzpomínala na pěkné spolu strávené chvíle. Slyší mě? I když ne, tak tím nic nezkazím. Ve filmech říkají, že když se na lidi v kómatu mluví, že to slyší, a že jim to pomáhá. Ale to jsou filmy. Tam se lidé budí i po letech. Kóma je něco mezi nebem a zemí. Jisté je, že má dcera svůj boj se životem prohrála a že už se neprobudí.

V sobotu a v neděli vyšetření na odezvy mozku nedělají, tak bylo jisté, že nám budou dopřány další dvě návštěvy. Oba dny jsme strávili u dcery. Návštěvy probíhaly ve stejném duchu, pomalu jsme se s ní loučili. Bylo už jasné, že pondělí bude tím osudným dnem.

Předchozí: Poslední kapka naděje umřela

Následující: Osudný telefon

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*