Přestávám věřit

Vzpomínky
Vzpomínky

V noci na Nový rok jsem spala špatně. Ráno se opět dostavila nervozita. Dokud dceru neuvidím, nebudu mít klid. Do nemocnice jsme měli přijít až odpoledne. Co mám do té doby dělat? Chodila jsem znovu od ničeho k ničemu a zabíjela čas.

Konečně je tu odpoledne a my vyrážíme. Celou cestu jsem přemýšlela, jak bude dcera vypadat, jestli bude probuzená nebo ji budou udržovat v umělém spánku,… Nervozita se každým ujetým kilometrem zvyšovala. Konečně jsme stáli před dveřmi JIP.

Třesoucí rukou jsem zazvonila na zvonek. V reproduktoru se ozval hlas sestry, která se ptala, za kým jdeme. Pak nám řekla, abychom počkali, že pro nás někdo přijde. Zdálo se mi, že pro nás strašně dlouho nikdo nejde. Pak přišel nějaký muž, pustil nás do místnosti, kde jsme si měli navléci pláště a zase nás nechali čekat. Poslední dny nedělám nic jiného, než že někde čekám, proběhlo mi hlavou. Čekání není nic pro mě. Musím být pořád v pohybu. No a to jsem ještě nevěděla, že čekání bude stále více a více.

Konečně pro nás přišla sestra. Posadila nás do místnosti se stolkem a židlemi a řekla nám, že máme počkat na lékaře. Po dost dlouhé době přišel zase anesteziolog. Vypadá to, jako by v ústecké nemocnici nebyli žádní doktoři, ale jenom anesteziologové. Sdělil nám, že operace nedopadla tak, jak si ještě včera myslel. Ztuhla jsem, krve by se ve mně nedořezal. Dceři v noci přestali dávat léky na spaní, měla se budit, ale nevzbudila se. Začal jí růst nitrolebeční tlak. Teď jsou u ní neurochirurgové, dělají nějaká vyšetření a nejspíš pojede znovu na sál. Budou jí otvírat hlavu, aby tlak mozkomíšního moku snížili. Ten obrovsky narostl a nikdo neví proč. Tak máme zase čekat.

To už jsem začala propadat panice a zoufalství. Celá jsem se třásla a naděje na její další plnohodnotný život, který slibovali, mizela v dáli. Další hodinu se nic nedělo. Stále jsem v nervech čekala, kdo přijde a co bude dál. Pak se otevřely dveře a kdosi nám řekl, že je to špatné, že dceru odvezli znovu na sál a že ji již dneska neuvidíme. Když se tak teď nad tím zamyslím, tak vůbec nevím, kdo nám to řekl. V hlavě jsem měla v tu chvíli vygumováno. Kolena se mi podlamovala, myslela jsem, že nedojdu k autu. Zítra máme zase přijet.

Jak mám do zítřka přežít? Cestou domů jsem myslela, že zkolabuji. Budu potřebovat prášky na spaní a na uklidnění. S těmi bych se mohla dožít zítřka. Bylo 1. ledna, svátek, mají vůbec na pohotovosti otevřeno? Zavolala jsem do Chomutova na pohotovost a zeptala se, jestli ordinují a jestli mi nějaké léky napíšou. Ordinovali, ale nejbližší otevřená lékárna byla v Mostě. Zrovna jsme tam byli. Tak jsem si tam zašla i na pohotovost. Paní doktorka byla milá, prášky mi napsala a přidala i slova útěchy. V tu chvíli jsem už ale na šťastný konec nevěřila.

Předchozí: I takhle se dá prožít Silvestr

Následující: Poslední kapka naděje umřela

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*