Vyklízení bytu

Vzpomínky
Vzpomínky

Co teď se životem? Dcera je chvíli po smrti a už teď se mi stýská. Co bude za týden, za měsíc, za rok? Myslím, že je to bolest, která mě bude provázet do konce života. Nikdy nepřebolí.

Teď je třeba zmobilizovat síly a začít jednat. Je daleko jednodušší se narodit. To dítěti vyřídíte rodný list, zajistíte mu dětského lékaře a vítej občánku na světě. Ale odejít ze světa, to je lítání a zařizování. Napadlo mě, jak to zvládnou staří lidé, když jim umře partner. Já sama nevěděla, co dřív. Vyklízet Páji byt, vyřizovat pohřeb, úmrtní list, hrob, pozůstalost……? Mezi tím se přirozeně hroutit. Bez toho se úmrtí dítěte neobejde. Jenže bylo třeba jednat. Od své doktorky jsem měla nějaké prášky na lepší zvládnutí této situace. Ani nevím, jestli zabíraly, snažila jsem se jich brát co nejméně. Myslím si, že tady prášky nepomůžou. Člověk se musí se situací vyrovnat sám. Zatím se ale moc nedaří.

Pája bydlela v pronajatém bytě. Bydlela tam od září a ještě všechno neměla vybalené. Často jí už bolela hlava, tak se jí do toho moc nechtělo. Vybalila ale víc krabic, než v předchozím bytě, kde se jí moc nelíbilo a považovala vybalování za zbytečné. Když něco potřebovala a nechtělo se jí to hledat po krabicích, koupila nové. Já taky nakupovala, protože jsem zase měla pocit, že bych své dceři měla pomoci s vybavením domácnosti. Některé elektrospotřebiče ji daroval můj přítel, takže její byt začínal být na jednoho člověka převybavený.

Za zvláštní pozornost stojí její gauč, s jehož stěhováním byla proslulá. Byl obrovský a v některých bytech, kam ho stěhovala, neprošel ani dveřmi. Z Ústí nad Labem, kde ho koupila, ho přivezla do Chomutova, pak ho odložila na několik let k babičce do Mostu, z Mostu ho vezla zpátky do Chomutova. No a v Chomutově vystřídal další dva byty. Do žádného bytu se nevešel normálně. Někde se musel odšroubovat práh, kde ani práh nepomohl, muselo se zapracovat na gauči. Do výtahu se nevešel, takže pěkně s gaučem po svých. Těžko se s ním i vytáčelo. V posledním bytě bydlela v devátém patře. Když stěhováci narvali gauč do předsíně, zjistili, že kvůli obložkám neprojde do pokoje. Co teď? Prodat ho? To znamená znovu ho snést dolů. Pája měla gauč ráda, byla to její srdeční záležitost. Prodávat se nebude! A tak žil gauč několik měsíců s Pájou v předsíni a čekal na Páji bratra Toma. Ten si vůbec nepřipustil, že by gauč nepřestěhoval do pokoje. A světe div se div, urval přechodku, ale nastěhoval. A teď stojíme před stejnou situací. Zase ten zatracený gauč vystěhovat. Snad už naposledy.

Období vyklízení bytu bylo traumatické. Chtěla jsem to udělat rychle, ale zároveň s rozvahou. Možná by mě to jednou mrzelo. Jenže jak to udělat? Vešla jsem do bytu a začala brečet. Pokaždé, když jsem tam vešla, bylo to stejné. Obrovskou vestavěnou skříň v předsíni měla plnou pečlivě vyrovnaného oblečení. Všude měla pořádek. Před Vánoci jí Zdeněk smontoval poslední komodu, já jí pomáhala vybalit další věci z krabic. Teď mi to připadalo jako špatný vtip. Zase to tam teď budu vracet.

Její pečlivost a smysl pro detail na mě dýchaly z každého koutu. Vždyť i ty nevybalené věci byly tak pečlivě zabalené, aby se nerozbily. Já bych na to neměla trpělivost. Rychle  bych je zabalila a doufala, že se nerozbijí. Pája byla velmi opatrná na všechny svoje věci. Vydržely by jí snad sto let. Vůbec se na nich nepoznalo stáří. Co teď? Mám ty zabalené věci vybalovat a dívat se, co tam je? Takhle to už nikdy nezabalím a taky mě to bude zdržovat. Nebo vše odvézt na chatu a postupně to probírat? Nedá se nic dělat. Musím se do toho dát. Když to nevybalím, nebudu vědět.

Ani si neumíte představit, jak je těžké se přehrabovat ve věcech své dcery. Byla dospělá, měla svá tajemství a já je teď mám odhalovat a lézt jí do soukromí? Vůbec se mi do toho nechtělo. Její soukromí jsem vždy respektovala. Ale jak to udělat? A jak naložit s jejími věcmi? Tolik otázek a žádná uspokojivá odpověď. Sama mám věcí víc než potřebuji. Když umřel můj otec, vyklízení jeho bytu nebralo konce. Začala jsem probírat věci ve svém bytě. Chtěla bych to mým dětem usnadnit. Pár věcí, které jsem léta nepoužila, jsem vyhodila. Najednou by se hodily. Ve vyhazování jsem nerozhodná. Co s tím? Tolik věcí tu je, o kterých teď musím rozhodnout, jak s nimi naložit. Tom mi částečně moji situaci usnadnil. Řekl: „Mami, vezmi to šmahem.“ Už teď vím, že až jednou umřu, vezme si vyklízecí firmu a vše půjde z domu. Díky Tome, alespoň svůj byt nemusím řešit. Nemusím se starat a rozhodovat, co si nechat a co vyhodit. Můžu syslit. Tak se mi rázem ulevilo. Ale Páji věci šmahem vzít nemůžu. Musím si dát tu práci a o každé věci rozhodnout. Jednou by mě to mohlo mrzet.

Jak už jsem říkala, ve vyhazování věcí jsem strašně nerozhodná. Že bych něco prodávala, o tom jsem vůbec neuvažovala. Otec Páji taky nic nechtěl. Tom si vzal pár maličkostí. Ještě, že existuje ta charita. To hned má člověk lepší pocit. Nicméně vyklízení Páji bytu mi trvalo měsíc. A to jsem měla někdy i pomocníky. Přijela sestra, její syn s manželkou a probírali jsme a probírali. Něco jsme si vzali, něco vyhodili, hodně toho dali na charitu, nábytek a elektrospotřebiče rozdali.

A zase je tu ten gauč. Kdo ho vystěhuje? Zase to odnese přechodka? Tom už odjel a já začala uvažovat, že gauč v pronajatém bytě zanechám. Pak mě napadl jeden kolega z práce. Tomu se gauč i zbylý nábytek hodil. Vida, o jednu starost méně. Vím, že o vystěhování nábytku se už nemusím starat. A jaké překvapení nastalo, když se mu podařilo něco na gauči odšroubovat, gauč prošel i obložkami a wow i do výtahu se vešel. Jenže to už se Pája nedozví. Proč mě ten šikovný chlap nenapadl dříve? Asi by gauč neměl svůj příběh a já bych teď neměla o čem psát.

Předchozí: Osudný telefon

Následující: Přípravy na pohřeb

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*