Druhé morče

Ferda
Ferda

Druhé morče přinesl domů bratr Páji. Stalo se to jednoho podzimního podvečera. Venku byla tma a zima. Pamatuji se na to, jako by to bylo včera.

Zazvonil u nás doma zvonek a za dveřmi stála parta prvňáků. Tomáš cosi žmoulal v kapse u bundy. Bylo to malé nalezené morčátko. Někdo ho patrně nechtěl a místo toho, aby ho nějak zabezpečil, vypustil ho před dům.  

Morče bylo dcerou štěstěny. Mohla ho ulovit k večeři toulavá kočka nebo zakousnout pes. Zahlédla ho však parta kluků a odchytla. Co teď s ním? Tak začali obcházet jednotlivé maminky a přemlouvat je, jestli jim dovolí si morčátko nechat. A co myslíte? Dovolily? To je jasné, nedovolily. To by morče neskončilo u našich dveří. Byla jsem poslední štace.

Nebudu lhát, taky se mi do toho nechtělo. Byl večer, já neměla ani klec ani potravu. Ale neposkytnout morčeti azyl, to bych si asi vyčítala. Souhlasila jsem, že morčátko u nás necháme přenocovat, ale pod podmínkou, že ho hned druhý den odnesou do zverimexu. Už si ani nepamatuji, do jakého boxu jsme ho uložili, aby nám neuteklo. K jídlu jsme mu dali mrkev.   

Druhý den jsem přišla z práce a bláhově se domnívala, že morče už bude ve zverimexu. Místo toho Pája s Tomem rozbili kasičku a morčeti koupili klec. A vůbec na ni nešetřili.

S touto situací se už nedalo nic dělat. Tak tedy máme druhé morče. Vítej u nás!

Ani jsme nevěděli, jestli je to samička nebo sameček. Ono se to u těch malých moc nepozná. Tak jsme mu ani nemohli dát jméno. Pak přijel děda a říkal, že to vypadá na samečka. Pája měla několik nápadů, jak morče pojmenovat. Ale nakonec vyhrál Ferda.

Děda stloukl Ferdovi dřevěnou boudičku. Tam se schovával, když chtěl být sám. Ale většinou seděl na boudě a pozoroval, co se u nás děje. Na vršek boudy se mu nedostávalo vždy úplně dobře, tak děda přidělal lávku, po které Ferda hravě vylezl.

Ferda bylo morče, které bylo velmi šikovné a přineslo nám spoustu legrace.

Dodnes se musím usmát, když si vzpomenu, jak se chtěl s mrkví dostat do boudy. Jenže mrkev byla většinou delší než šířka vchodu. Tak ho mrkev do domečku nepustila. Zkoušel to popředu, pozadu, několikrát narazil, ale nakonec to vymyslel. Mrkev natočil a byl i s ní v domku.

Tomáš sice Ferdu přinesl, ale nemyslím si, že o něj jevil takový zájem jako Pája. Pája zase nejevila zájem o vyklízení klece. Tak jak jsem předpokládala, čištění klece zbylo většinou na mě.

Ferda

S Ferdou jsme jezdili i k babičce a dědovi na chalupu. Tam Pája zjistila, že morčata plavou. Říká mi: „Myslíš, že Ferda umí plavat?“ Než jsem stačila říct, že nevím, už Freda plaval po obvodu bazénku. Plaval rychle, ale myslím, že po druhém kole už nemohl a Pája ho vytáhla.

Chodila ho i venčit před barák. Ale jenom do té doby, než ho kousl jezevčík. To přišla Pája domů vyděšená a naštvaná, protože majitelce jezevčíka to vůbec nevadilo. Ta dostala od Páji jmen.

Sice jsme si pročetli knihu o morčatech, ale stravu jsme podle veterinářky úplně nevychytali. Říkali jsme si, co může být pro zvíře lepšího, než čerstvá zelenina. I v zimě, kdy byly papriky velmi drahé, jsme mu je kupovali. Seno, které by mělo být pro morče základní potravinou, mu nechutnalo. Přidávali jsme ovesné vločky, nějaké sušené směsi pro morčata, ale čerstvá zelenina u Ferdy vítězila. Dopadlo to tak, že když u nás vrzly dveře u ledničky, Ferda se domníval, že dostane zeleninu a křičel. Když ne, stále se jí dožadoval. Někdy víc, někdy méně, ale byl to pro vymáhání stravy typický řev.

Pája s Ferdou prožila šest krásných let. Milovala ho, byla pyšná na to, co všechno ho naučila.

A pak to přišlo. Ferda se začal klepat, přestal žrát a vypadalo to, že umře. Vzali ho s tátou k veterináři. Tam se dozvěděli, že jsme Ferdu zabili čerstvou zeleninou, která obsahuje dusičnany. Nevím, jestli je to pravda, dělali jsme všechno pro to, aby Ferda prospíval. Veterinářka mu píchla nějaké vitamíny, Ferda se sebral a vypadalo to na šťastný konec. Přišli domů šťastní a veselí, že bude zase dobře.

Dobrý stav vydržel několik dní. Když přišel jednoho dne Páji táta dřív domů, našel tam trápícího se Ferdu. Vzal ho na poslední injekci. Víc se nedalo dělat. Když jsem se vrátili my, klec už byla vyklizená.

Tehdy jsem mu byla vděčná, že nás pohledu na umírajícího Ferdu ušetřil. V rodině po šesti spokojených letech zavládl smutek.  

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*