Letní divadla jsou fajn. Dříve se na prázdniny zavřela divadla a herci si užívali zaslouženého volna. Dnes je tomu jinak. Mnozí herci objíždějí nejrůznější kouty naší republiky a hrají v provizorních letních divadlech. Dost často k těmto účelům slouží hrady a zámky. Do prostor zámku se postaví ozvučené pódium, do hlediště židle, nějaký ten stánek s občerstvením a může se začít hrát.
Je škoda, že mnohá letní divadla zanikla. Já takové pamatuji například v Mostě na Resselu. Když jsem tam jako dítě chodila na houby, stěží se již poznalo, že tam kdysi stávalo divadlo. Zůstalo tam z něj jen torzo sedaček umístěných do půlkruhu. Jednotlivé řady byly v kaskádách, takže každý dobře viděl. Z bývalých sedaček vyrůstaly břízky, pod kterými rostly kozáky a křemenáče.
Vždyť i nádherné krumlovské zámecké divadlo mělo na mále. Památkářům se zdá, že narušuje ráz zámeckého parku a chtěli ho nechat zbourat. A to by byla opravdová škoda. Tak jenom doufám, že zdravý rozum zvítězí a v divadle se odehraje ještě spousta kouzelných představení.
Lístek na Cantervillské strašidlo bylo zapotřebí si zakoupit po netu. Když jsme ho kupovali, už zbývalo jen pár volných míst v zelené zóně. Do začátku představení bylo zcela vyprodáno.
Zelená zóna byla nejlevnější, tedy nejdál od pódia. Sedačky nebyly číslované, znamenalo to tedy přijít co nejdříve, abychom si mohli sednout co nejlépe. Tady by se hodilo kamenné letní divadlo s očíslovanými sedačkami umístěných do kaskád.
Trochu jsme se obávali i o parkování. Vyjeli jsme tedy včas a dorazili na místo hodinu a půl před představením, jak nakonec doporučovali na netu. Nahoru k zámku nepouštěli, zaparkovali jsme navigováni pořadateli v podzámčí. Pak nás ještě čekala cesta do kopce.
Těch, co si chtěli vybrat dobré místo, bylo hodně. Před námi šly davy lidí. Pak jsme si vystáli frontu ke kontrole lístků a vstupu do areálu.
Sedli jsme si na kraj do druhé řady v zelené zóně. Tady byla možnost si posunout židle do strany, abychom lépe viděli. Klasika, přede mě si sedla vysoká paní, přes kterou jsem nic neviděla. Prvně jsem se setkala s tím, že si paní ohleduplně dala sedačku do strany mimo diváky za ní. Tak jsem měla vyhráno. Viděla jsem.
Do představení zbývala ještě hodina času. Zjistila jsem, že jsem se v tom spěchu nestihla navečeřet a že by nebylo špatné něco zakousnout. Měli jenom opečené klobásy. Těch jsem se dost obávala. Vzpomněla jsem si na otce, který z takovýchto akcí chodil domů umaštěný. Vždy, jak poprvé kousnul do párku, vystříknul mu na oblečení. Hlad zvítězil, Krušnohorec vystál frontu a přinesl klobásku s hořčicí a křenem. Mé obavy byly na místě. Potatila jsem se. U mě to odnesly kalhoty.
Konečně začalo představení. Děj hry, s námětem od Oscara Wilda, byl velice jednoduchý, zato plný vtipných scének.
Rodina amerického vyslance Otise kupuje starobylý anglický zámek, sídlo lordů z Canterville. Jsou varováni před údajnou existencí místního strašidla, ducha sira Simona. Ten byl za zabití své ženy proklet a od té doby bylo jeho údělem bloudit rodinným sídlem a děsit jeho obyvatele.
Otisovi jsou moderní a na strašidla nevěří. Nastěhují se tedy na zámek a strašidlu začíná peklo. Sir Simon se marně snaží rodinku vyděsit. Hodně humorných scének sehraje Hana Sršňová v roli paní Otisové, která pije od rána do večera, až se jí podaří vypít všechny zásoby alkoholu na zámku. Pak přicházejí na řadu rumové pralinky.
Strašení na zámku siru Simonu znepříjemňují i dvojčata. Rád by se odebral k věčnému spánku do rodinné hrobky. K tomu mu nakonec dopomůže nejstarší dcera manželů Otisových, které se podaří zlomit kletbu uvalenou na sira Simona.
Překvapilo mě, že se ve hře i zpívalo. A nádherně. Zpěv Martina Pošty v roli strašidla byl nepřekonatelný. Hru okořenily i vynikající herecké výkony Martina Zounara a Báry Štěpánové.
Představení trvalo včetně dvacetiminutové přestávky asi dvě hodiny.
Herci s touto hrou vystupují už sedmým rokem. Letos mají podle plakátu 21 představení. A jak jsem se dívala na net, mají všude velký úspěch. Představení jsou vyprodaná. K tomu není co dodat.
Přidejte odpověď