Nejen prací je člověk živ. Občas to chce vysadit a vyrazit za kulturou. Pokukovali jsme po nějakém pěkném divadelním představení. Většina jich však byla vyprodána. Narazili jsme na hru Valérie a týden divů na Nové scéně Národního divadla. Byla napsána podle černého románu Vítězslava Nezvala. Básně od Nezvala jsem kdysi čítala, Manon Lescaut jsem viděla jako veršovanou divadelní hru, ale Valérii jsem nečetla a co mohu očekávat od surrealistického románu jsem opravdu netušila.
Základními znaky surrealismu jsou podvědomé duševní pochody, obrazotvornost, fantazie, spontánnost, tajemno, pochody, které nemusí mít logiku,… Byla jsem zvědavá, jestli vůbec hru pochopím.
Asi týden před představením se ozval syn, že k nám zrovna v tomto termínu přijede s přítelkyní na návštěvu. Vídám ho párkrát do roka, tak co s tím? Prověřili jsme divadlo. Všechna místa nebyla stále obsazena. Napadlo mě, že bychom jim také zakoupili lístky. Ať s námi vplují do tajemna surrealismu.
Sraz návštěvníků byl půl hodiny před zahájením představení ve foyer divadla, kde měl probíhat dramaturgický úvod. To mě utvrdilo v tom, že surrealistickou hru nebude jednoduché pochopit.
Dramaturgyně nám představila umělecký směr surrealismus, spisovatele Vítězslava Nezvala, ale hlavně děj a postavy divadelní hry. Jedná se o kombinaci činohry s hudbou, tancem a projekcí. Byla jsem ráda, že jsem se úvodu zúčastnila. Bez něj bych se ve hře nejspíš ztratila.
Kulisy se během představení nijak nemění. Doplňuje je projekce. Dominantou je babiččin dům, který nemá přední stěnu a vypadá jako velký dům pro panenky. Má sklep, ve kterém jsou uloženy rakve, přízemí, patro a půdu. Celý děj se odehrává v tomto domě a v kurníku.
Hlavními postavami jsou samozřejmě Valérie, její babička, konstábl Tchoř, jeho pomocník Orlík, misionář, Hedvika a tanečníci.
Hra pojednává o dospívání Valérie, která žije v domě pro panenky s ctnostnou babičkou. Surrealistické tajemno zde představují kouzelné náušnice, které chrání Valérii. Náušnice chce získat zrůda Tchoř. K nim mu má dopomoci mladík Orlík, který mu slouží.
Jedním z rysů surrealismu je nadpřirozeno. To zde zastupuje postava konstábla Tchoře. Krev ze slepic mu zajišťuje věčné mládí. Proto se tedy na jevišti nachází kurník. Tchoř se má oženit s Hedvikou, kamarádkou Valérie. Hedvika je mladá dívka plná energie, kterou z ní během hry Tchoř postupně vysává. Hedvika (Jaroslava Rameš Janečková) se zde ukázala jako výborná tanečnice. Chvílemi jsem si myslela, že nemá v těle žádné kosti.
Děj se během představení překvapivě vyvíjí. Ze ctnostné a upjaté babičky se stává zvrhlice. Hostí ve svém domě misionáře, se kterým má milenecký poměr. Kvůli němu chce získat věčné mládí stejně jako Tchoř. Ten jí k tomu dopomáhá výměnou za dům a Valérii. Babička, která se na začátku hry sotva belhala o holi, nyní tančí.
Orlík, který má získat od Valérie kouzelné náušnice, se do ní zamiluje. Láska je vzájemná, a to až do doby, kdy se dozví, že jsou sourozenci.
Nakonec dům vyhoří, Tchoř v něm přijde o život a babička přijde o mládí.
Obsah pro mě nic moc, ale přesto se mi hra moc líbila. Taneční skupina, která po celou dobu doplňovala děj hry, byla vynikající. Díky ní se na pódiu pořád něco dělo. Zpěv hlavní hrdinky Valérie (Aneta Kalertová) také stál za tu cestu do Prahy.
Syn s přítelkyní se dramaturgického úvodu nezúčastnili a díky tomu děj moc nepochytili. Přesto se jim stejně jako mně hra moc líbila. přítelkyně měla dojetím v očích slzy. Tanec a zpěv zkrátka dělá hodně.
Přidejte odpověď