Cesta do Dolomit

Syn nám koupil k Vánocům společný pobyt v Itálii. Měli jsme se ho účastnit já s Krušnohorcem, on se svojí přítelkyní a jejími rodiči. Takže nás letos po letech čekala dovolená v partě. Sraz jsme měli v pondělí v campu Civetta v Pecolu v Dolomitech. Jediné, co jsem o této dovolené věděla bylo, že v campu přespíme dvě noci v chatičce a pak se přemístíme na další tři noci jinam. Měli jsme si s sebou vzít kola a teplé oblečení, protože v Alpách může být chladno.

Trochu jsem měla z této dovolené obavy. Já, kolo a velehory. To mi moc nešlo dohromady. Výlety se prý vymyslí na místě. Tak jo, s těmi pár informacemi o dovolené jsem začala balit. Už ani nepamatuji, kdy jsem spala v chatičce. Kufr jsem zvolila největší, který mám a začala do něj pěchovat převážně teplé věci. Moc otužilá nejsem, tak ať mi není zima. Navrch jsem přibalila i lehčí zimní bundu.

Do campu je to od nás něco přes osm set kilometrů. Rozhodli jsme se přenocovat přibližně na půli cestě v Rakousku. Syn jel svým kemprem-veteránem ze Švýcarska s přespáním u bratrance v Rakousku. Má to sice blíž, ale s autem bez posilovačů by to pro mě bylo i za roh daleko. Nejstatečnější byli rodiče synovy přítelkyně. Ti to měli ještě dál než my a jeli to na jeden zátah.

Jak už to bývá. Vyrazili jsem asi o dvě hodiny později, než bylo plánované. Cestou jsme ještě poobědvali v Chebu a vydali se přes Německo do Rakouska. Navečer jsme dorazili do rakouského Rennwegu, kde jsme měli zamluvený hotel.

Rennweg leží v Korutanech v údolí Liesertal. Před večeří jsme si ještě zašli na procházku po městečku. Byla jsem zvědavá, protože v roce 2011 byl Rennweg označen za nejkrásnější květinovou vesničku v Evropě. A opravdu. Okna domů byla nazdobená květinami, v zahradách kromě květin měli i nejrůznější sochy.

Druhý den jsme po bohaté snídani vyrazili do Itálie. Před tím jsme se ještě museli zastavit v Rakousku v městečku Gmünd. To byl nebyl Krušnohorec, aby si dlouhou cestu nezpříjemnil automobilovým muzeem. Tentokrát to bylo Muzeum Porsche v Gmündu.

Prohlídka naštěstí netrvala dlouho. Měli tam vystavených jen 22 aut, pak ještě nějaké motory a dvě kopyta pro ruční výrobu aut. Kopyta mě zaujala. Neumím si představit, že se podle nich dříve ručně vyklepávaly karoserie.

Kromě starých aut byla v muzeu i poměrně nová závodní auta.

Muzeum jsme asi po půl hodině opustili a pokračovali v cestě do Itálie.

Když jsme jeli kolem jezera Dürrensee (Lago di Landro) v Dolomitech v Jižním Tyrolsku, tak se nedalo nezastavit. Jedním slovem nádhera.

Kromě krásných výhledů tu byla i restaurace. Byl zrovna čas oběda, tak jsme do ní zašli. Krušnohorec předešlý den po celou cestu po Rakousku otravoval s gulášovou polévkou. Pořád vyhlížel, kde by si ji dal. V Rakousku ji prý dělají nejlepší. Smůla, na gulášovku jsme nikde nenarazili. Tak tady ji konečně měli na jídelním lístku. Sice nebyla Rakouská, ale určitě přišla vhod. Já jsem si dala salát s kousky obalovaného sýra.

Po obědě jsme pokračovali v cestě do Pecolu. Měli jsme před sebou asi 1,5 hodiny nejhorší cesty. Když Krušnohorec říkal, že dál budou samé serpentiny, tak jsem vůbec netušila, jak mohou být hrozné. Teprve skutečnost předčila mé představy o serpentinách. Jezdili jsme nahoru, dolů, do zatáček, ve kterých jsme ani netušili, co nás v nich může potkat. Když jsem si uvědomila, že to jede syn v kempru, šly na mě mdloby. Naštěstí během cesty volal, že už je na místě. Ulevilo se mi, ale jenom na chvíli. Uvědomila jsem si, že stejnou cestu musíme všichni zdolat při zpáteční cestě. Camp Civetta leží na dně údolí v Dolomitech. Konečně jsme dorazili do vesnice Pecol, kde leží camp. Připadala jsem si jako v pasti. Neuměla jsem si představit, že bych odsud někam dojížděla. Zdolali jsme převýšení 1700 m. Později jsem se dozvěděla, že druhou stranou je to lepší. Výhledy na Alpy byly krásné, ale ani to nic nezměnilo na tom, že bych tam nechtěla bydlet.

Ubytovali jsme se do chatičky. Byly v ní dvě postele, malá předsíňka se stolem, židlí a malou kuchyňkou. V ní byla lednička, rychlovarná konev a nějaké nádobí. Na žádné vyvařování jsem se nechystala, tak to stačilo. Venku byl gril.

Večer jsme se všichni sešli a dali se do plánování úterního výletu. Počasí nám podle předpovědi mělo přát, tak jsme se rozhodli pro 5 věží (Cinque Torri). Znamenalo to opět vyjet serpentiny. No a o pěti věžích zase příště.

Večer byla pěkná zima. Přišla na řadu i zimní bunda. Pak nás rozehnal déšť. O kolech tady nepadlo ani slovo. Tak snad přijdou na řadu příště. Jinak bychom je vezli zbytečně.