V italském Pecolu v campu Civetta jsme měli předplacené dvě noci. Druhý den, po výletě k Cinque Torri, jsme začali balit. Camp jsme měli opustit do deseti hodin a na novém stanovišti nás čekali až kolem 17. hodiny. Bylo třeba vyplnit čas mezi dvěma pobyty.
Z parkoviště u campu vedla lanovka k horské boudě Pian del Crep. Rozhodli jsme se vyjet nahoru a porozhlédnout se tam. Živo je tam hlavně v zimě. Jedná se o lyžařské středisko se sjezdovkou Val di Zoldo. V létě je tam možno vyjet lanovkou s koly a sjíždět dolů. To nebylo nic pro nás. Od tohoto krátkého výletu jsme očekávali malou procházku po horách.
Vyjeli jsme lanovkou k chatě Pian del Crep do výšky asi 1765 m nad mořem.
Nahoře jsme vystoupili z lanovky a pokračovali po pohodlné cestě kolem restaurace a zábavního dětského parku s nafukovacími atrakcemi. Po ránu jsme tam nikoho nepotkali. Teprve, až když jsme se vraceli.
Naplánovali jsme si kratší pěší okruh. Část měla být po této široké cestě, ze které jsme později měli odbočit a vracet se po kozí stezce. Cestou nás provázely krásné výhledy na Alpy.
Po cestě se nám šlo tak pěkně, že jsme zapomněli odbočit na kozí stezku. Nebylo to ale na škodu. Dorazili jsme k horské restauraci Rifugio Su’n Paradis v nadmořské výšce 1850 m. Tam jsme se občerstvili pivkem a vraceli se na kozí stezku.
Tam už to nevypadalo tak dobře. Nejdříve jsme sestupovali po louce, pak se terén horšil.
Občas nebyla stezka ve vysoké trávě ani vidět. Přeskakovali jsme bažiny, potoky, klouzali po kamenech,… zkrátka kozí stezka. Místo koz jsme ale narazili na krávy. Ty jsme museli obcházet. Vůbec je nezajímalo, že stojí na naší stezce a překážejí nám.
Opět jsme zabloudili a trochu si tím cestu prodloužili.
Když jsme se vrátili na správnou cestu, mohli jsme si vybrat. Buď jít zkratkou nahoru po strmé sjezdovce a nebo po delší pohodlnější cestě. Zvolili jsme delší cestu. V tuto dobu už jsme potkávali cyklisty sjíždějící lesní cesty a také jezdce na koních, které už jsme viděli v předešlý den v městečku Pecol. Ti měli co dělat. Kameny na cestě klouzaly a jednoho koně už jsem viděla v buřtech. Na štěstí vše kůň ustál.
Nevím, jak ostatní členové naší výpravy vypadali, ale já jsem byla z bažin pěkně špinavá. Na druhou stranu příjemně unavená a spokojená, že jsem něco málo udělala pro své tělo.
Pak už nás čekala jenom lanovka na parkoviště a cesta do městečka Volpago del Montello, kde jsme měli strávit další tři noci. Ale o tom zase příště.
Přidejte odpověď