Při vyklízení staré skříně jsem narazil na dva dopisy, které psala vnučka ze školy v přírodě svým prarodičům. Byly napsány v osmdesátých letech dvacátého století, tedy v době, kdy ještě neexistovaly mobilní telefony. A tehdy se obvykle pro komunikaci na dálku používaly dopisy nebo korespondeční lístky. Pro napsání dopisu jste potřebovali papír a obálku. Do dopisu jste napsali vše potřebné, zalepili do obálky, nalepili známku, napsali adresu a obálku vhodili do poštovní schránky. Po nějaké době pošta doručila dopis adresátovi. Dopis, lístek či pohled ze školy v přírodě nebo pionýrského tábora někdy dorazily později než se dítě vrátilo domů.
Pokud jste měli doma telefon, mohli jste si také zavolat. Obvykle pouze po městě, do vzdálenějších míst si bylo třeba objednat spojení přes spojovatelku. Nahlásili jste město a číslo, kam chcete zavolat a spojovatelka vás po nějaké době propojila, někdy jste si počkali i více než hodinu. Automatické meziměstské ústředny byly v našich končinách budovány až v sedmdesátých letech dvacátého století. Pokud jste neměli telefon doma, dalo se zajít na poštu nebo do telefonní budky. Do zahraničí se telefonáty nadále objednávaly ještě v osmdesátých letech.
Pro posílání rychlých zpráv bylo možno použít ještě telegram. Text jste napsali do formuláře na poště a po zaplacení poplatku jej po drátech přenesli na cílovou poštu a tam vytiskli do telegramu, který byl následně doručen adresátovi. Množství telegramů se po roce 1990 postupně snižovalo, až roku 2010 jejich doručování pošta úplně zrušila. Emaily a SMSky tuto službu odkázaly do propadliště dějin.
Ale zpátky k těm dopisům. První dopis je z doby, kdy vnučka chodila do druhé třídy, text obsahuje ještě řadu chyb, je ale dobře čitelný.
Druhý dopis je z doby, kdy chodila do třetí třídy a je vidět jisté zlepšení, občas se ale stále chyba vyskytne.
Dětské dopisní papíry byly obvykle doplněny kresbami, na prvním je poučná kresba, na druhém kočička. Víc dopisů už jsem neobjevil, takže tímto dopisem historická komunikace končí.
Přidejte odpověď