
Krušnohorec, asi jako každý chlap, mívá různě divoké nápady. Ale takovýto jsem vůbec nečekala. Přišel s tím, že si půjčíme v Trabant muzeu Trabanta a pojedeme s ním na sraz veteránů, který se každoročně koná v Chomutově a zúčastníme se s ním i závodu veteránů.
Tento sraz se letos konal v Chomutově už po dvacáté sedmé. Nikdy na něj nechodím a teď bych se ho měla zúčastnit rovnou jako soutěžící? Moc jsem ale Krušnohorcovu nápadu nepřikládala váhu. Proč by nás měli zaregistrovat s vypůjčeným autem?
Krušnohorec se svého nápadu nechtěl vzdát a zažádal v klubu veteránů o registraci. Ajajaj, pořadatelé s vypůjčeným autem neměli problém a zaregistrovali nás. V půjčovně nám ho na tuto akci rádi zapůjčili. No co, do závodu je daleko, tak jsem si s tím nedělala hlavu. Ale každá doba nakonec uplyne a byl tu pátek a Krušnohorec se rozjel do Prahy pro Trabanta.

Přijel s Trabantem zvaným prý podle olivové barvy Oliver. Čtyřtakt, po generálce motoru, co si víc můžeme přát.
V sobotu dopoledne jsme vyrazili do hotelu Aréna, kde probíhala registrace a platilo se startovné. Odtud jsme se přemístili do centra, kde se konal sraz. Byli jsme tam první. Nevím, kam odjela ostatní auta po registraci, ale nicméně to bylo ten den naše první a zároveň i poslední prvenství.
Kolem 10. hodiny se začalo parkoviště plnit nejrůznějšími starými auty a motorkami. Nejcennější auta dostala mašličku a šla za pásku.







Kromě několika vzácných aut za páskou tam byla i spousta jiných krasavců.




Ani Velorexy nechyběly.

Kromě Čechů se srazu každoročně účastní i hodně Němců.
Ve 12 hodin začal závod a pro mnohé, jako třeba pro mě, začalo zároveň peklo. Nejdříve startovaly motorky, pak auta s mašličkou do roku výroby1936 a teprve potom ostatní. Vzhledem k tomu, že s každou posádkou na startu se vedl dvou až tříminutový rozhovor a Němci pouštěli před sebe svoje rodáky, dorazili jsme na start asi za dvě hodiny. To už jsem litovala, že jsem na závod kývla.
Konečně bylo odmávnuto a vyrazili jsme na trať. Jelo se po šipkách. Na trase bylo pět punktů, kde se plnily úkoly. První zastávka byla v Zelené. Tam se na čas skládala spojka.
Tady se Krušnohorcovi dařilo.

Druhá zastávka byla v Klášterci na zámku, kde se lovily matičky z flašky. Tento úkol Krušnohorec také docela úspěšně splnil.
Spěchali jsme do Kadaně na náměstí. Tam se měnil vzduchový filtr.

Další bod byl v Polákách. Tam se soutěžící snažili poslat dětské nákladní auto ze startu do cíle. Tady do něj Krušnohorec strčil moc a autíčko přejelo cílovou čáru.

Poslední bod se plnil v Březně. Bylo nutno dostat kuličku z ložiska do důlku. Tady se Krušnohorcovi opravdu dařilo. Prý druhý nejlepší výkon.

Jízda byla fajn. Na trase ve městech stáli lidé, fotili, mávali a po zastavení se vyptávali. U našeho Olivera každého zajímalo, jestli je to dvoutakt. Pak také budila pozornost zelenkavá metalíza.
Body byly splněny a vzhledem k tomu, že jsme místní, zamířili jsme nejkratší cestou k cíli. Na značení jsme se již nedívali. A to se nám stalo osudným. Na zpáteční trase byla ještě jedna nehlášená kontrola v Droužkovicích.
Za neprojetí Droužkovicemi nám napařili 10 trestných bodů a z 13. místa jsme klesli na 23. Vzhledem k tomu, že v naší kategorii startovalo 51 vozů, tak jsme byli spokojeni.
Závod byl super, ale myslím, že to byl můj první a zároveň poslední závod. Dvě hodiny sedět v autě, sem tam popojet o půl metru, už asi příště nedám. Jedině, že by do příště sehnal Krušnohorec auto do roku 1939, tedy s mašličkou a startovali jsme mezi prvními.
Přidejte odpověď