Na Velikonoce jsme se chystali za synem do Švýcarska. Cesta je tam daleká, nic na co by se člověk těšil. Odměnou na jejím konci pro mě je, že uvidím po dlouhé době syna. Krušnohorec se většinou odmění už během cesty, a to návštěvou nějakého automobilového muzea.
Tentokrát bylo naplánovano automobilové muzeum v německém městečku Fichtelberg. Z těchto akcí nejsem úplně nadšená, ale nedá se svítit. Kdyby byla cestou výstava květin, tak by ji se mnou také absolvoval.
Krušnohorec v tomto muzeu už byl začátkem tohoto století a ujišťoval mě, že není moc velké, že se tam dlouho nezdržíme. Rychle ho prolítneme, naobědváme se v místní restauraci a budeme pokračovat v cestě.
Na cestu nám hlásili pěkné počasí, tak jsem si oblékla jenom lehkou bundu a netušila, že nás v Německu přivítá déšť, vítr a zima. Říkala jsem si, že přeběhnu od auta do muzea a tam se ohřeju. Tak ne. V muzeu se netopilo. Byla tam snad větší zima než venku. Co mě hřálo, bylo, že výstavní hala je malá. Dohlédla jsem na její konec.
U pokladny seděl teple oblečený muž a chtěl po nás za každého 15,- EUR. Pak se rozpovídal o dalších třech objektech. Dva v tomto areálu a další někde dál. Nejprve jsem si říkala, že moje němčina není moc dobrá, že špatně rozumím, ale když vytáhl pro každého 4 žetony do turniketů, bylo to jasné. Tato hala není jediná. Když jsem udeřila na Krušnohorce, kde je to malé muzeum, zadušoval se, že muzeum nebylo takhle veliké, že ho museli rozšířit. Tak rozšířit…
Hned u vchodu bylo toto krásné staré auto. Většina aut v muzeu však byla z poválečné doby, některá dokonce z počátku 21. století.
Když jsem popošla dál do haly, všimla jsem si výtahu. Že dohlédnu na konec haly tedy nic neznamená. V přízemí zdaleka nekončíme.
V muzeu jsem objevila i několik prototypů, jako například toto Audi.
Když jsme vešli do výtahu, ukázalo se, že budova má ještě 2 patra.
Pokračovali jsme tedy prohlídkou prvního a druhého patra.
Ve druhém patře na nás čekala také pěkná auta.
V muzeu je i hodně motorek.
Během prohlídky jsem docela vymrzla. Byl čas oběda, rozhodli jsme se poobědvat v místní restauraci.
Podle nabídky se jedná spíše o pizzerii, než o běžnou restauraci. Ale krásnou.
Uvnitř zrenovované historické budovy stojí dvoupístový parní stroj.
A tady je náš oběd. Cenou hlavní jídlo, porcí předkrm. Ale bylo to výborné.
Po jídle jsme zavítali do budovy naproti restauraci.
V tomto koutku na nás blikala a houkala hasičská auta.
Tak tady byla naštěstí jenom jedna výstavní plocha. Tuto místnost jsme vzali hopem a přemístili se do otevřené zastřešené haly. Při tomto počasí nic moc.
Zde jsou vystavována letadla, staré zemědělské stroje, válečné vozy, lodní i letecké turbíny, stará auta záchranných složek,… Tady se mi asi líbilo nejvíce. Exponáty jsou rozmanité, i když jsem občas měla co dělat, abych uhodla, co je to za součástku, či k čemu sloužil takový zemědělský stroj.
Nakonec jsme sedli do auta a zajeli do poslední budovy. A další překvápko. Čekal tam na nás obrovský areál. Tady už asi i Krušnohorec pochopil, že jsme si na sebe vzali velké sousto. Je to na samostatný výlet a ne na zastávku při cestě do Švýcarska.
V tomto areálu je spousta krásných aut, jejich modelů, pohárů a nejrůznějších starých věcí.
V prvním patře jsou motorky.
V muzeu jsme strávili včetně oběda 3 hodiny. Jak se mi tam nechtělo, tak jsem byla nakonec spokojená. Na jednu návštěvu je toho ale moc. Poslední areál jsme už prolétli. I tak jsme do Švýcarska dorazili o dost později, než jsme plánovali.
Krušnohorec se tam příležitostně chystá znovu. Ke konci jsme už spěchali, a tak si těch posledních aut moc neužil. Já jenom doufám, že se tam nebudeme stavovat při další cestě za synem.
Přidejte odpověď