O Kýšovickém vodopádu jsem se dozvěděla od své přítelkyně Evy. Je to veliká výletnice. Pořád organizuje nějaké výlety a zasílá fotky. Jednoho dne zaslala fotky od Kýšovického vodopádu, největšího v Krušných horách. Museli jsme se na něj jet také podívat. Vždyť co je to za Krušnohorce, který tento vodopád neviděl?
Jak se říká, že láska prochází žaludkem, tak zrovna tak dobré jídlo může odstartovat zdařilý výlet. Oběd jsme naplánovali v restauraci pod Celnou, v takzvané Myší díře, kde jsme se již několikrát výborně najedli. Na netu jsme si v jídelníčku vybrali kančí řízečky a těšili se na oběd. Jaké však bylo naše zklamání, když jsme zjistili, že restaurace je uzavřena. Bylo třeba improvizovat. Vydali jsme se tedy do nedalekého Výsluní do restaurace U Zlatého Jelena. Tam už jsme se párkrát také stavovali.
V restauraci bylo plno. Stěží jsme se vmáčkli k hostům, kteří již měli vypitou Kofolu a stále čekali na oběd. Asi to mělo být znamení, ale to jsem si uvědomila až později. Snad po deseti minutách přišla servírka, přinesla jídelní lístek a zeptala se na pití. Dala jsem si malé pivo, ale záhy jsem zjistila, že to byla chyba. Ani velké by nestačilo, abych tam neseděla na prázdno. I na polévku Krušnohorec čekal nekonečně dlouho. A člověk by si řekl, že je hotová, že se jenom naleje do talíře a donese. Měla jsem dopito, jídlo nikde, tak jsem se snažila si objednat další malé pivo. Po delší době se nám podařilo odchytit servírku. Začala jsem nahlas uvažovat, jestli stačí jedno, jestli není lepší si objednat hned dvě. Pochopila a začala se omlouvat. Jsou prý maličká restaurace a nestíhají. Malá nebo velká. Vždy tam mají mít tolik stolů, aby stíhali. A tady bylo tolik stolů, že se u nich nedalo ani hnout. Po omluvách i u dalších stolů konečně přinesla jídlo. Dali jsme si samuraj s bramboráčky. Jídlo bylo sice dobré, ale čekání nekonečné. Tak nevím, jestli tato restaurace zrovna šťastně odstartovala náš výlet.
Během čekání na oběd začalo pršet, ale než nám ho přinesli a my ho snědli, tak přeháňky ustaly. Vrátili jsem se Pod Celnou a z pěkné chatové oblasti vyrazili podél Prunéřovského potoka k vodopádu. Na cestě k vodopádu pak už naštěstí nepršelo.
Chatičky tam jsou krásné. Bylo se na co dívat. Některé stály přímo na skále. Občas k nim nebyla ani vidět přístupová cesta. Zkrátka chatařská romantika.
Tak pramen Pod Celnou byl vtipný. Už i prameny vytékají z plastu. Novodobé materiály se už dostávají i do přírody, a to nejenom formou odpadků.
Prošli jsem chatovou oblastí a vydali se lesem po modré podél Prunéřovského potoka k vodopádu.
Cesta byla celkem pohodlná, sem tam překážel nějaký kořen stromu. Na jaře nebo po dešti by to bylo asi horší.
Cestou k vodopádu jsme potkali jenom dva cyklisty. Cesta na kolo tedy nic moc.
Cesty údolími podél potoků mám ráda. Je to super relax. Ráda vzpomínám třeba na pěší výlet podél řeky Vydry. Nádherná příroda, cesta delší, řeka vodnatější, ale zase mnoho turistů.
Došli jsme k vodopádu a to co jsem tušila, se vyplnilo. Vodopád je sice asi 25 m vysoký, ale je v něm v tomto období málo vody.
Tedy žádný Rýnský vodopád, který jsme navštívili před třemi lety ve Švýcarsku.
U vodopádu jsme potkali skupinku lidí, kteří nám prozradili, že nejlepší je to nahoře. Co se dá dělat. Vydali jsme se podél vodopádu nahoru.
Jak je na obrázku vidět, cesta nahoru byla spíš pro kamzíky. Po nějaké době jsme výstup vzdali. Ze shora je vodopád nepřístupný.
Vraceli jsme se stejnou cestou. Tentokrát jsme již na cestě nebyli sami. Vyrazili i rodinky s dětmi. Tak je o vodopád větší zájem, než jsem si původně myslela.
Našlapali jsme 6 km a parádně si odpočinuli.
No a to bych nebyla já, abych v lese nenašla nějaké houby.
Večer už jsme si dávali řízečky.
Byly velmi dobré (ty houbové řízečky)