Curych

Curych je největší město Švýcarska a zároveň hlavní město stejnojmenného kantonu. Leží na severním konci Curyšského jezera, z kterého vytéká řeka Limmat, která protéká Curychem.

Tom bydlí asi 15 minut od centra Curychu. Nabízí se tedy výlet do Curychu. Město je veliké, nedá se jen tak projít. Aby se trochu poznalo, je třeba ho navštívit mnohokrát.

Já tam byla teprve třikrát.

Loni jsme si prošli promenádu na pobřeží řeky Limmat, kde jsou obchody s občerstvením. Lidé tam korzují, posedávají, baví se. Pro obyvatele Curychu je to odpočinková zóna, zároveň se tam dá potkat mnoho turistů. Pak jsme navštívili Bahnhofstrasse s luxusními obchody. Protože jsme loni měli super počasí, zajeli jsme do Chinagarten, kde je kromě krásné čínské zahrady prostor pro sport a koupání v Curyšském jezeře. Jenom to parkování. Je tam sice velké parkoviště, ale levné a tedy stále obsazené. Nevím, jestli je to švýcarský sport, ale lidé tam jezdí stále dokola a čekají, jestli se neuvolní nějaké místo. Takhle tam můžete jezdit kolem dokola týden. Když zrovna přejedete odjíždějící auto, máte smůlu. Místo obsadí auto za vámi. Trpělivost došla, auto jsme zaparkovali v podzemních garážích a na pláž šli dost daleko pěšky.

Letos nám počasí nepřeje. Každý den alespoň chvíli prší. V pondělí, když přišel Tom z práce a přestalo pršet, využili jsme toho a vyjeli na další poznávací výlet do Curychu.

Tentokrát jsme navštívili ve čtvrti Lindenhof park s vyhlídkou na oba břehy řeky Limmat.

Park nenabízí jenom vyhlídku. Je to místo, kde se scházejí, a to ať už mladí, tak i staří lidé. Posedávají po lavičkách, hradbách, procházejí se, hrají hry, zkrátka relaxují.

Lidé si v parku mohou zahrát i šachy. U nich jsme se chvíli zdrželi a sázeli se, kdo vyhraje. Bohužel nikdo. Hra skončila remízou.

Švýcarsko je plné fontán. Prý je v každé pitná voda. Tak ani tady nechybí fontána.

Z parku jsme sešli na nábřeží řeky Limmat, přešli jeden z mnoha mostů přes řeku a vydali se do kavárny, abychom se trochu občerstvili.

Mají zde i most lásky zamčený zámečky zamilovaných. Těch zámečků je tam už tolik, že si myslím, že jednoho dne pod jejich tíhou most padne.

Pak nás Tom zavedl do „Zemského muzea“. Nejprve jsem si myslela, že jdeme vznešeně za poznáním, později jsem zjistila, že jdeme za tím, co nám je bližší, za stravou. Tak to jsem opravdu nečekala.

V zemském muzeu se nacházejí rozlehlá nádvoří, kde se konají koncerty. Takže hned před vstupem nám ochranka projela zavazadla, jestli nemáme s sebou vlastní pití a poté nás pustla dovnitř.

Tom nás zavedl k Tibeťanům, kam chodí na oblíbené jídlo.

Tak tady bych se taky ztratila. Ústní objednávky neberou. Jídlo je nutno si objednat pře QR kód. Vzhledem k tomu, že ve Švýcarsku jsem si nekoupila data, umřela bych hlady.

Tom neumřel. Objednal si oblíbené knedlíčky. Já bych spíš řekla šátečky nebo taštičky, ale ať je to, co je to, najedl se.

Pak už jsme se vydali na cestu k domovu. Zase jsme o trochu dál v poznávání Curychu. Zítra nás čeká Bern.