Letos na jaře se počasí moc nevydařilo. Často pršelo a byla zima. Konečně se udělalo pěkně, tak jsem se rozhodla vzít si v pátek dovolenou a trochu si odpočinout. Mám ještě dost staré, tak si zasloužím prodloužit si víkend.
Abych měla dovolenou opravdu hezkou a nemusela vařit, pozval mě Krušnohorec na oběd. Ovšem, mělo to jeden háček. Musela jsem na oběd dojet na kole do asi 20 km vzdálených Vikletic. Tak to zase takové terno nebylo. Když jezdím na kole, piju rychlé cukry v podobě Kofoly a moc nejím.
Nejprve jsem přemýšlela, jak kolem Nechranic vypadá terén. Pokud se dobře pamatuji, tak vyjet na hráz Nechranické přehrady dá docela zabrat a kolem Března to také není nic moc. Máme elektrokola, bude to hračka, pravil Krušnohorec. Tak když to říká… A protože máme elektrokola a bude to hračka, nemuseli jsme spěchat a na oběd jsem vyrazili až po poledni.
Nejprve bylo třeba dojet do Spořic, odkud vede cyklostezka 3080 až před hráz Nechranické přehrady. Do Spořic se jede po poměrně frekventovaných silnicích. Cestou jsem si vzpomněla na jednoho řidiče, který v televizi říkal, že cyklisté patří na cyklostezky a ne na silnice. Jak se na ně mají dostat, nějak zapomněl chytrák poradit. Tak, bylo by to určitě bezpečnější, i když cyklostezky spojené se stezkami pro chodce nejsou také žádné terno. Chodci jsou roztažení přes celou šířku cyklostezky, malé děti a psi pobíhají z jedné strany na druhou. Zde je pak nejfrekventovanější částí kola zvonek.
Prokličkovali jsme Spořicemi a vjeli na cyklostezku. Byla jsem spokojená. Pěkný asfalt, žádní cyklisté, převážně z kopce, prostě paráda. Radost netrvala dlouho. Asfalt vystřídala šotolina. Jak jinak, byla by to nuda. Kamenitá cesta udržuje cyklistu v bdělosti. Po mostku jsme přejeli dálnici na Prahu a chvíli pokračovali po nové části cyklostezky podél dálnice a pak odbočili do Března. Cyklostezka do Března není sice nová, ale je pěkná a hlavně z kopce. Jsou při ní různé dřevěné sochy.
Jak jsme sjeli do Března, museli jsme zase vystoupat nahoru do vesnice Kopeček. Leží opravdu na kopečku. Odtud již je vidět Nechranická přehrada. Pod hrází přehrady jsme se napojili na cyklostezku 6A, která je souběžná s hrází Nechranické přehrady. Pak jsme vyjeli na konec hráze, přejeli ji a pokračovali kempem do Vikletic.
V kempu už to žilo.
Výjezd z kempu nás dostal. Byla to strmá, jenom vyšlapaná cesta. Tak se elektrokolo ukaž. Krušnohorec uvízl na konci a nevypadalo to, že by chtěl pokračovat. Když konečně odjel, to už jsem ztratila rychlost a uvízla také. Seskočila jsem ze sedačky, ale kolo jsem nezabrzdila. Těžké kolo mě táhlo z kopce dolů. Bylo to už kdo z koho. Spása v podobě Krušnohorce byla tatam. Nakonec jsem si na kolo skoro lehla a přemohla ho. Nechci ani domyslet, jak by taková jízda pozadu dopadla.
K rybářské baště už to byl kousek.
Na zahrádce před baštou bylo plno. Obědvala tam velká skupina kolařů. Na štěstí se dalo sedět i ve dvoře.
Vybrali jsme si candáta. Z příloh nám byly nabídnuty brambory nebo hranolky. Když jsme přijeli, na brambory jsem venku slyšela kritiku. Servírka mě uklidnila, že si pánové dělali legraci. Tak jo, dáme si brambory.
No a co myslíte? Byla to legrace? Tu si z nás asi udělala servírka. Brambory se nedaly jíst. Myslím, že už na nás čekaly několik dní na plotně. Alespoň, že candát byl vynikající. Neměli jsme chuť se dohadovat, tak jsme brambory přešli bez reklamace.
Po obědě byl čas na návrat. Krušnohorcovi se asi zdálo, že oběd není dostatečně zasloužený a vymyslel ještě zajížďku do Žatce. Mně se to moc nezdálo, protože ze Žatce do Nechranic a zpět jsme dříve dělávali celodenní výlety. V tom už jsem zase slyšela: „No co, máme elektrokola, to zvládneme. Jízda kolem zahrádek se ti vždycky líbila.“
Když líbila, tak to tedy jedeme. Vyrazili jsme po silnici do Žatce. Jak jsme se blížili k Žatci, provoz houstnul. Marně jsem hledala odbočku k zahrádkám, abychom se vyhnuli frekventované silnici na Plzeň. Ani Krušnohorec jedoucí za mnou ji nenašel. Sjížděla jsem prudké serpentýny s křečemi v palcích od brždění a dole jsem zjistila, že se moje obava naplnila. V dopravní špičce jsem se blížila možná k největšímu kruhovému objezdu v Žatci. Auta kolem mě svištěla, nebylo kam odbočit. V koloně aut jsem dojela na kruhový objezd a šťastně vyjela na Most. Auta v protisměru stála, v mém směru frčela k dalšímu kruhovému objezdu. Ještě nemám vyhráno. Potřebuji se dostat na druhou stranu k Ohři. Tak buď se také otočím na kruhovém objezdu, nebo sjedu na krajnici a na přechodu si zahraju na chodce. Druhá varianta zvítězila.
Provoz jsem přežila, tak teď už se jenom napojit na cyklostezku chmelovelo 6 a upalovat do Vičic pod Nechranicemi.
Kolem zahrádek, kde se mi to podle Krušnohorce v minulosti líbilo, nás čekalo překvapení v podobě nového asfaltu. Skončily zahrádky, skončil asfalt. Dál jsme pokračovali po hrbolaté kamenité cestě. Ta se vylepšila až v okrese Chomutov.
Když chmelovelo, tak lze při takové cyklostezce očekávat chmelnice. My se však dočkali vinic.
Přes Stroupeč, Přivlaky, Strannou a Vičice jsme mířili do Března. Ten pekelnej kopec z Vičic do Března jsem si z minulosti pamatovala. Na elektrokole to však byla hračka.
Z Března jsme pak jeli po stejné cyklostezce jako na oběd. Abychom zpáteční cestu trochu obměnili, vymyslela jsem, že nepojedeme přes Spořice, ale přes Droužkovice. Jsou tam pěkné rybníky a když to vezmeme kolem nich, částečně se vyhneme hlavnímu tahu na Prahu.
Větší blbost mě už nemohla napadnout. Cesta tam byla samý kámen, po horší jsme za celý den nejeli. Ale rybníky byly stále pěkné.
Najeli jsme necelých 64 km, z cyklostezek jsme byli pořádně vydrncaní a taky unavení. Vzhledem k tomu, že jsme se snažili jet úsporně, měli jsme toho dost. Teď jsem na řadě já, pozvat Krušnohorce na nějaký vypečený výlet spojený s obědem.
Přidejte odpověď