Jeden by si řekl, že Amerika by se měla spíš obeplout, než objet na kole. My se ovšem nechystali na jízdu kolem světadílu, ale do Františkových Lázní.
Františkovy Lázně jsme si oblíbili. Jezdíme tam už po několik let, stále do stejného hotelu a dokonce zatím i do stejného pokoje. Někdy tam nepřespáváme, jenom tak tam strávíme den a večer jedeme domů.
Nemohu nevzpomenout rok 2019, kdy jsme tam byli na výletě i s Pájou.
Do Františkových Lázní rádi jezdili i moji rodiče. Ti bydlívali v rekreačním středisku Jadran, které se nachází poblíž rybníku Amerika, který se chystáme objet.
Na místo jsem dorazili v poledne. Auto jsme nechali na kraji města, na parkovišti u hotelu Bohemia, které je přístupné kromě lázeňských hostů i veřejnosti.
Náš cyklovýlet jsem chtěli zahájit obědem v Rybářské baště, vzdálené něco přes kilometr od zaparkovaného auta. Několikrát jsme tam jedli, jídlo bylo chutné a prostředí pěkné. Těšili jsme se na rybu, ale místo ryby jsme se dočkali bašty plné německých důchodců. Museli jsme zvolit alternativní řešení.
Volné místo jsme našli na zahrádce v penzionu Eduard. Většinou, když mě čeká náročná jízda do kopců, tak si dávám jenom polévku, aby mi nebylo špatně. Objet nějaké placaté rybníky bude hračka, dala jsem si srnčí pečeni na víně s bramborovou kaší a zeleninou. Předpokládala jsem, že zelenina bude buď dušená někde vedle bramborové kaše a nebo čerstvá jako obloha. Když mi oběd přinesli, byla jsem dost nemile překvapená. Kaši pod přelivem zeleniny nebylo ani vidět. Nakonec jídlo hůř vypadalo než chutnalo. Srna byla měkoučká, jenom se rozplývala na jazyku. Ochucená byla také dobře a s tou zalitou kaší to taky nebylo tak hrozné.
Aby mi to dobře šlapalo, dodala jsem tělu ještě cukry ve formě Kofoly a vyrazili jsme směr Amerika. Cesta pohodlná, přesně jak jsem očekávala. Asi po necelých 2 km už byla vidět hladina rybníka.
Naproti rybníku přes silnici se nachází camp s restaurací. I v této době byl ještě v provozu. Je tam hodně chatiček a míst pro karavany a stany.
Občerstveni jsem byli, pokračovali jsme do malé zoologické zahrady, která se nachází hned vedle. Musíme se podívat, co se tam od poslední naší návštěvy změnilo.
Tato ZOO je opravdu malá, ale tím, že je v lesoparku i naučná stezka, dá se v ní s dětmi příjemně strávit třeba víkendové odpoledne. V lesoparku je mnoho cestiček určených k procházkám.
Můžete zde vidět lamy, různé kozy, ovce, kachny, gottigenské miniprase,…
Je možno sem dojet vláčkem z Františkových Lázní.
Zkontrolováno, pokračujeme v cestě. Zatím víc stojíme než jedeme.
Teď míříme přes lesopark k rybníku Jadran, kde v jednom rekreačním středisku bydlívali moji rodiče. Naposledy, když jsme tu byli, bylo opuštěné a chátralo. Říkali jsme si, jestli to někdo třeba za tu dobu neopravil. Tak tady se nic nezměnilo. Středisko opuštěné, za ním obrovský pozemek zarostlý.
Vpravo od rekreačního střediska se nachází camp, do kterého jsme nahlédli. Nové sociální zázemí, chaty také vypadaly dobře. Myslím, že by se tady dalo ubytovat.
Rybník Amerika se nedá ze všech stran objet podél pobřeží. Z druhé strany je nepřístupný, je nutné objíždět ho dál od břehu. To pak ani není z cesty vidět.
Rybníků je v této oblasti opravdu hodně. Chvílema jsem si připadala jako na Třeboňsku.
Z Jadranu jsme pokračovali kolem Ptačího rybníka zase na Ameriku.
Na Americe jsme navštívili pozorovatelnu vodního ptactva, která už má také nejlepší léta za sebou.
Cesta stále pohodová, rovinky a zase rovinky. Krušnohorec sliboval, že žádná drastická převýšení nás nečekají, že to budou rovinky jako u sestry na chalupě u Poděbrad. Najednou se to ale zvrtlo. Povrch se začal vlnit a před námi táhlý kopec. Statečně jsem ho vydupala a bláhově si myslela, že je ojedinělý, že ho Krušnohorec při plánování trasy přehlédl. Stanuli jsme na rozcestí a už vidím, že je zle. Byla tam směrovka na hrad Seeberg. Pomyslela jsem si, že ten Krušnohorec určitě jen tak nevypustí. Nastává definitivní konec rovinek, hrady bývají na kopci.
Skutečně jsme odbočili na cestu, kam se stěží vedle sebe vejde auto a kolo a vyrazili směr hrad. Minuli jsme cestu k hradu pro pěší a sjížděli po silnici do údolí. Bylo mi jasné, že tam na hrad těžko narazíme, že ten sešup musíme zase někde vydupat. Pak to přišlo. Stále po sluníčku jsme dupali do kopce, který nekončil hradem, jak jsem předpokládala, ale nějakou silnicí. Na křižovatce byla cedule, která hlásala, že k hradu se máme vydat vlevo. Měla jsem toho v tom vedru plné zuby a chtěla umřít v příkopě. Narazili jsme na restauraci se zahrádkou. Musíme tělu před dalším výstupem dodat nějakou energii. Jdeme na Kofolu.
Restaurace mě zachránila. Dokonce jsem tam potkala známou ze sídliště. Jak je ten svět malý! Kofolu neměli, nabídli nám domácí limonádu s lesními plody. Byla stejně sladká, účel to splní. To už jsem litovala, že jsem si dala ve Františkových Lázních oběd. Po té námaze jsem už ani tu limonádu do sebe nemohla dostat. A to ještě nevím, co mě cestou na hrad čeká.
Najednou se Krušnohorec rozhlédl a ledabyle říká: „To za tebou bude asi ten hrad“. Ani se mi tomu nechtělo věřit. Tak super. Jsme tady. Jestli se nepletu, tak mě ale čeká to samé, jenom obráceně, zpátky. Krušnohorec mě ujišťoval, že zpátky pojedeme jinudy, po daleko lepší cestě. Věřte mu, když nadávám na kopce, tak mi většinou řekne: „To z mapy nevyčtu“.
Na prohlídku jsme tentokrát nešli. Má tam být k vidění nějaký porcelán, staré pracovní nástroje,… Prohlídka je bez průvodce, staré nástroje jsou umístěny na dvoře, kam sice vidíte, ale bez lístku se tam nedostanete.
Tak jsme se vydali po té slibované lepší cestě. Cedule s klesáním 18 % moc nenasvědčovala tomu, že by šlo o něco lepšího. Po tomto sešupu budu tak na výměnu brzd.
Z Ostrohu, kde se hrad nachází, jsme se vydali do obce Vlastislav. Cesta mezi poli překvapivě jenom mírně zvlněná, žádný stoupák. Dorazili jsme do Libé, kde byl už od silnice vidět zámek. Proboha, to ne. Asi jsem Boha poprosila dostatečně, na zámek jsme nejeli. Naopak Krušnohorec zahlédl ceduli s Kofolou a zamířil na zahrádku v místním penzionu.
Zdálo se mi, že víc konzumujeme než jedeme, ale to jsem ještě netušila, co máme před sebou. To by bylo na dvě Kofoly. Z Libé nás čekalo opět stoupání k rybníku Kladivo, který byl téměř vypuštěný. Pobavila mě tam chatka s nápisem „Pronájem lodí a šlapadel“.
Pak jsem jeli lesem po dost hrozné cestě směr přehrada Skalka. Chtělo by to horské kolo.
Za chvíli jsem zjistila, že bláto není to nejhorší. Přišly kameny. Výstup po kamenitém povrchu do kopce jsem na trekingovém kole nedala. Tak letos poprvé slézám z kola a táhnu ho. Uklidňovala jsem se, že to není tak hrozné, že elektrokolo by bylo horší.
Když jsem vydřela kolo do svahu, následoval opravdu sešup po obrovských kamenech. Tak to bych se zabila. Tak zase povleču kolo, tentokrát z kopce. Takový kopec následoval ještě jeden. Snad kolo nepovleču až k Americe.
Dorazili jsme ke zřícenině tvrze Pomezná. Úplná zřícenina to není, opravuje se.
Pak se cesta konečně vylepšila a my zase jeli na kole. Hurá!
Druhou stranu rybníku Amerika jsme neobjeli, pro práci na silnici byla cesta uzavřená. Bylo už dost pozdě, tak jsme zamířili zpátky ke campu Amerika a odtud k autu do Františkových Lázní.
Ještě jsme si chtěli zajít na večeři do hotelu Bohemia, ale jaké překvapení. Restaurace opět plná německých důchodců. Tak jsme sedli do auta a jeli domů. Večeře musí počkat.
Přidejte odpověď