V březnu informovali na Nově o unikátním výskytu konikleců v přírodní rezervaci Kamenný vrch v Brně. Reportáž jsem osobně neviděla, ale podle Krušnohorce jde o parádní podívanou. Do Brna to zrovna nemáme co by kamenem dohodil, tak jsem byla k tomuto hurá výletu trochu skeptická. Kromě toho jsem si vzpomněla, jak to vypadá, když v televizi o něčem informují. Ukážou pár hříbků s tím, že konečně rostou a druhý den je půlka národa v lese. Co kdyby u nich už také rostly!
Tak jsem chvíli váhala. Obávala jsem se náporu lidí. Ale nakonec jsem byla pro. Koniklece jsem naživo ještě neviděla a jsou krásné. Ještě ten večer jsme si zajistili ubytování v hotelu U Šuláka u Brněnské přehrady a druhý den dopoledne jsme vyrazili do asi 300 km vzdáleného Brna.
Rezervace Kamenný vrch se nachází hned za domy stejnojmenného sídliště. Zaparkovali jsme bezplatně na sídlišti a vydali se k rezervaci. Vstup je zadarmo a pejsky nechte doma. Mají sem vstup zakázán.
Přírodní rezervace Kamenný vrch se rozkládá na 15 hektarech v nadmořské výšce 380 m. Od roku 1978 je toto území pod ochranou státu jako přírodní památka a od roku 1989 jako chráněný přírodní výtvor. Rezervace má stepní charakter, který je u nás vzácný. Díky tomu se zde daří právě koniklecům.
Stepi jsou charakteristické pro východní Evropu. Naše vznikly uměle díky zásahu člověka, který zde vykácel lesy a pěstoval na tomto území plodiny a choval dobytek.
Na Kamenném vrchu rostou především koniklece velkokvěté. Můžeme zde uvidět i v menší míře koniklece luční, které kvetou o dva až tři týdny později. Podle odborníků z Masarykovy university je zde 61 500 trsů konikleců velkokvětých. Přemýšlela jsem, jak došli k tomuto číslu. Snad je nesčítají po jednom. Mají na to své metody. Úplně nechodí od trsu k trsu. Nicméně, tady má Brno prim. Kvete zde nejvíce konikleců na světě.
Je trochu škoda, že díky stepní suché trávě nejsou všechny koniklece dobře vidět. Na druhou stranu bez ní by tady nebyly.
V rezervaci se chodí buď po dřevěných lávkách a nebo po pěšinách. Tím jsou koniklece chráněny proti zašlapání.
O rezervaci se starají členové Rezekvítku a dobrovolníci. Sečou zde trávu, hrabou ji a suší. Využívají mozaikové sečení. Sečou vždy 60 až 80 % travního porostu, aby zbytek zůstal pro místní faunu, která v trávě žije. Kromě sečení vyřezávají nežádoucí křoviny, řízeně narušují půdní povrch, aby se v něm mohly semínka konikleců uchytit a vyklíčit. Také se starají o lávky a plot.
O fauně i flóře v rezervaci informují naučné tabule.
Odpoledne jsme si v rezervaci opravdu užili. Naživo jsou koniklece opravdu nádherné. A mé obavy o návalu lidí se nakonec nepotvrdily. Na druhou stranu jsme tam byli ve všední den. O víkendu to může být horší.
Když jsme se nabažili konikleců, vydali jsme se ubytovat. Hotel U Šuláka je poslední stavení na levém břehu brněnské přehrady. Apartmán byl pěkný a čistý. V létě bych v něm ale asi nechtěla bydlet. Vstupní strana je celá prosklená, ale žádné okno se nedá otevřít. K dispozici je jenom větrák, žádná klimatizace. Neumím si zde představit pobyt v teplých letních dnech.
Večer jsme ještě udělali asi pětikilometrovou procházku k hrázi a ráno nás čekal hrad Špilberk.
No nádhera, já občas zajedu na koniklece do Libčevce, kopec Číčov. Je to přírodní rezervace a koniklece tam také rostou. Převážně teda koniklec luční, český. Je víc tmavě fialový. Ale je to také podívaná. A není to tak daleko. A z kopce je krásný výhled. Zkuste to třeba také někdy… 🙂
Evi, díky za tip. Příští rok zkusíme objevit krásu českých konikleců.