Asi v každém zaměstnání se najde skupina lidí, kteří si dobře rozumí, mají společné zájmy a rádi spolu tráví i volný čas po práci. Právě takovou skupinou lidí jsou kantoři na střední průmyslové škole. Samotná skupina ovšem nestačí. Vždy je v ní zapotřebí vůdčí osobnost s dobrými organizačními schopnostmi, která je zároveň ochotná vymýšlet program pro ostatní členy skupiny.
Takovým člověkem je matikář a tělocvikář v jedné osobě. Už 26 let pořádá pro své kolegy „Kantorské sportování“. Skládá se z deseti základních disciplín, které jsou doplňovány dalšími soutěžemi. Akce se pořádají v období školního roku, tedy od září do června a mohou se jich účastnit i rodinní příslušníci. Případně mohou v soutěžích registrovanému hráči pomoci.
Soutěž začíná šipkami, pak následují pochod, míčovaná, kuželky, hádaná, hry, kroket, kola, voda a končí jako na správné střední škole maturitou. V předešlých letech jsme místo her jezdili na běžky.
Na pochodu, vodě a kolech čekají hráče další soutěže. Na vodě se například skládají dětské obrázkové kostky na čas, na kolech se cvrnkají kuličky a na pochodu jsou soutěže různé, do poslední chvíle většinou tajné. Já sama pamatuji pouštění vlastnoručně vyrobených draků, vyšívání, malování, koláže, náhrdelníky z cestou sebraného materiálu,…
Já se těchto her s přestávkami účastním od roku 2006. Občas se jich zúčastnila i moje dcera, která už bohužel není mezi námi. Jeden rok na pochodu pomohla s básní. Její báseň byla hodnocena jako jedna z nejlepších. Každý účastník měl říci slovo, které ho zrovna napadlo. To, že z těchto slov budeme skládat báseň, nikoho nenapadlo. Tak slova byla nejrůznější a básně se z nich zrovna snadno neskládaly. Jak ale pana Madaje napadl „přeslen“, nikdo netušil. Asi ani on. V první chvíli jsme si dokonce mysleli, že takové slovo neexistuje. Dcera Pája do básně slovo „přeslen“ báječně zakomponovala.
Posuďte sami:
Podzim
Rodný dům jsme opustili,
na výlet se vypravili.
Trochu zima, větrno je,
podzim odkryl barvy svoje.
Sluníčko se za mrak skrylo,
mírně se nám ochladilo.
Po cestě jen strom a tráva,
listí, chatky žádná sláva.
Kol a kolem pohoří,
srdce blahem zahoří.
Hory jsou tak nevinny
bez sněhové peřiny.
Jdeme vzhůru, jdeme v důl,
za sebou už cesty půl.
Kol pobíhá velký pes,
zavětřil as jakous ves.
Je nám z toho mírně tklivo,
v hospodě však čeká pivo.
„Přeslen? Probůh, co to je?!“
ptá se každý Madaje.
Při sjíždění řeky Ohře jsme se dvakrát vymáchali, vír mi mezi kameny semlel nohy, kdo měl ruce, zachraňoval naše věci, ale další rok jsme jeli znovu.
Čeho jsem se ale obávala, byla kola. Pája s učiteli jeden rok jela a říkala, že to bylo hrozné. Měla dojem, že pořád na ni všichni čekali. Asi tak nějak jako na mě na běžkách.
Loni jsem si koupila elektrokolo, tak jsem si říkala, že bych letos mohla s učiteli jet i já. Snad mi motor pomůže vyrovnat výkonnostní rozdíly. Jaké bylo mé překvapení, když jsem dorazila ke škole a zjistila, že ho má skoro každý. Snad ho neměl jenom tělocvikářský manželský pár, který nikdo ani na elektrokolech neutahá.
Od průmyslovky jsme vyrazili do Spořic a po cyklostezce pokračovali do Droužkovic, pak přes bývalé letiště u Března do Hrušovan, Lažan a za nimi u kupy hnoje cvrnkali kuličky. Cílem bylo deset kuliček od čáry dopravit do důlku. Nejdříve se házelo k důlku a pak cvrnkalo. Pořadí bylo dáno počtem pokusů. Jako malá jsem hrávala kuličky často. Myslela jsem si, že to nemůže být těžké dopravit kuličky do důlku. Jenže polní cesta a drny na ní soutěž pěkně ztížily.
Když jsme odehráli kuličky, pokračovali jsme přes obec Škrle a mezi poli přes Svinský vrch k údlické kompostárně a odtud na koupaliště. Ne, že bychom se chystali koupat. Je tam občerstvení a to přišlo vhod. Vlastně jediné na této cestě. Tam jsme se rozloučili a každý pokračoval po vlastní ose domů.
Najeli jsme asi 40 km. Na elektrokole nic vyčerpávajícího a to jsme potřebovali. Večer nás ještě čekalo přátelské posezení v hospůdce při pivku, tataráčku a řízečkách.
Soutěže jsou hodnoceny vlastním bodováváním, tzv. polezahradovou metodou, kterou vymysleli dva tělocvikáři. Jeden z nich je právě současný organizátor těchto her. Konečné vyhodnocení se pak děje před prázdninami při grilovačce. Tři nejúspěšnější soutěžící dostávají poháry. Musím se pochlubit, že ze dvou takových doma utíráme prach.
Organizovat takové hry vyžaduje spoustu času. Není to jenom vymyslet trasy, ale také si je dopředu projet, případně zajistit místa v hospůdkách, zapůjčit lodě, vymyslet doplňkové soutěže,… a nakonec i vše vyhodnotit. Bez takovýchto obětavých lidí by přišla spousta lidí o hezké zážitky. Važme si jich a buďme za ně vděčni!
Přidejte odpověď