
Ani ve snu mě nenapadlo, že bych ještě někdy jela kempovat. Pod stanem jsem naposledy spala v roce 2009 v Holandsku a už tehdy jsem si říkala, že už to není nic pro mě. Dodnes si pamatuji, jak mi byla nad ránem zima a jak jsem vstávala celá rozlámaná. Jenže, nikdy neříkej nikdy.
Loni si syn koupil kempra veterána a zbláznil se do tohoto způsobu života. Postupně ho renovuje a pokud možno, každý volný čas s ním vyráží do přírody.
Navrhl nám, že bychom s ním mohli jet kempovat. On bude spát v autě, my pod stanem. Hned se mi vybavilo Holandsko, tentokrát ještě umocněné jízdou ve veteránu.
Syn mě přesvědčil, že to bude dobré. Vezme nám s sebou matraci, prostěradlo, polštáře a deku. Budeme si připadat jako v ložnici. Tak jsem si řekla, že jedna až dvě noci mě nezabijí.
Kempování bylo dohodnuto, ale místa jsme neměli v žádném kempu zarezervovaná. To bylo pro syna překvapení, že v době prázdnin je v kempech obsazeno. Asi po hodině telefonování sehnal jednu noc v kempu Obsee u jezera v Lungernu v kantonu Obwalden. Když si druhý den pospíšíme, určitě seženeme další noc v kempu Aaregg u jezera Brienzersee. Naházeli jsme věci do kempra a vyrazili do Lungernu. Syn, já, Krušnohorec a pes Minnie.

Kolem Lungerersee jsme jeli už v roce 2020. Je tam pěkná vyhlídka na krásně modré přírodní jezero. Dole u jezera jsem ale nikdy nebyla.

Cesta byla na mě dost dobrodružná. Po dálnici jsme jeli asi 80 km/h, do hor to bylo horší. Vytvořila se za námi kolona. Úplně si umím představit, jak řidiči za námi nadávali. Naštěstí jsem seděla vzadu a kolonu jsem neviděla. Jinak bych byla nervózní. Spatřila jsem ji, až když syn odstavil kempra a auta začala projíždět. Bylo jich opravdu dost. Syn si na rozdíl ode mě cestu užíval. Asi si nepřipouští děsivé scénáře jako já, a to ve stylu, co když auto klekne na úzkých cestách v horách nebo v tunelu.

Konečně jsme byli na místě. Za 81 CHF jsme získali plac pro kempra, stan, pobyt pro 3 osoby a psa na jednu noc. Naše místo bylo vyloženě strategické. Poblíž sociálního zázemí, kiosku a vstupu do jezera.


Nejdříve jsme šli zkontrolovat toalety. Bylo jich tam dostatek a byly čisté. Stejně na tom byly i sprchy.
Pak jsme zašli k nedalekému kiosku. Tam nabízeli jídla odpovídající rychlým občerstvením a pití. Chlapi si dali smaženou rybu a hranolky. Já pivo, které po náročné cestě jenom zasyčelo. Kiosek stojí hned u vody, tak je možno z terasy pozorovat plavce.

V kempu byli kolem nás samí důchodci. Posedávali u vozů v kempingových křesílcích a relaxovali. Byli sice starší, ale lépe vybaveni než my.
Pak jsme se vydali na prohlídku kempu. Kromě stanů a kemprů tam byly chatičky a nejrůznější přístřešky ke kemprům, přívěsům, mobilheimům,… Vypadalo to, že tito lidé zde mají trvalá místa a nebo delší pronájmy.


Po prohlídce kempu jsme se vydali do městečka Lungern. Z dálky už byl vidět kostel. Bylo mi jasné, kam nejdříve zamíříme.


Ke kostelu se dostanete buď po schodech a nebo vlevo od schodů bezbariérově. Přístup k němu je kaskádovitý. Na plošinách jsou hroby s nádhernými náhrobky.


Na poslední kaskádě je pietní místo, kde jsme zapálili svíčku za dceru Páju.



Kostel je chudší. Málo zlata a zdobení.

Před zpovědnicí jsou omalovánky a pastelky. Tak nevím, jestli si děti krátí čas malováním, když se matky jdou zpovídat.



Kostel je na vyvýšeném místě, je tedy odtud krásná vyhlídka na městečko i jezero.


Po prohlídce kostela jsme se vydali na procházku městečkem. Obdivuji horské domy a tady se bylo na co dívat.

Po prohlídce Lungernu jsme se vydali zpátky do kempu. Kiosek měl stále otevřeno, tak jsme si ještě dali sklenku vína na dobrou noc.
Před ulehnutím jsme ještě prověřili sociální zařízení, jestli se jeho čistota nezhoršila a pak zalehli.
Tak pod duchnou mi tentokrát opravdu nebyla zima. Problém se ale stejně našel. Krušnohorec se do stanu na délku nevešel. Nechtěl si nechat nohy čouhat ven, tak se musel trochu zkroutit. Moc se tedy nevyspal.
Druhý den dopoledne jsme balili a vydali se podle plánu do Brienzu do kempu Aaregg. Tak uvidíme, jak to bude vypadat tam.
Přidejte odpověď