Do lesa chodím velmi ráda. Taková procházka lesem udělá každému člověku dobře. Les má blahodárné účinky na psychiku člověka, prý i na alergie, krevní tlak,… S tou alergií tedy nevím. Na tu mou asi žádný les nestačí. Mně les pomáhá v tom, že v něm vypnu a duševně si odpočinu. A když ještě rostou, tak mi přinese i spoustu radosti.
Můžu o sobě říci, že na houbařskou sezónu se vždy těším. Nejsem sice takový vášnivý houbař, jako býval můj otec, který vyrážel na vlak třeba už v noci a pak seděl na pařezu, snídal a čekal, až se rozední. Jednou se podařilo mé sestře přijít ze zábavy v době, kdy se otec chystal na houby. Šla pozdě, myslela si, že už všichni spí, že proklouzne do postele, ale bohužel narazila na otce. Dnes se tomu už smějeme, ale tenkrát to setkání nebylo pro sestru zrovna příjemné.
Už v týdnu se lidé na sociálních sítí chlubili plnými košíky hub, ale to jsem zrovna neměla čas. Vyrazili jsme v sobotu po poledni, to už se všichni vraceli z hub. No co, buď něco najdeme a nebo se alespoň po pracovním týdnu zrelaxujeme. Do lesa není cesta nikdy zbytečná.
Zamířili jsme na místo, kde jsem předloni našla pár bílých hřibů, které jsem velikostně před tím a ani po té nepřekonala.
Nevím, co to s těmi lesy v posledních letech dělají. Dříve, pokud to nebyly zrovna krpály, tak se v nich chodilo pohodlně. Spodní větve se ořezávaly, chvojí se z lesů stahovalo. Dnes se díky neořezaným větvím nedá v mnohých lesích chodit. A když už větve ořežou, tak je tam nechají. Ty se pak pletou mezi nohama a chůze je v nich na zabití. Najít pěkný les na chození není mnohdy snadné.
Vyrazili jsme po lesní cestě, kterou vysypali rozdroleným asfaltem, k našemu místečku. Šlo se po ní hrozně a stejně tak i vypadala. Už při cestě jsme nacházeli klouzky, pak i ryzce. Klouzků bylo na kosu. Ryzce máme moc rádi, zvláště pak z nich na sádle pečené škvarečky. O ryzcích vždycky můj otec říkal, že jsou vzácnost. Dlouhá léta nerostly, teď už je běžně po několik let nacházíme. Rostou většinou v trávě, takže jich bylo dost rozmočených a červivých. Ryzcový úlovek nic moc. Pak jsme začali nacházet i masáky. Ty jsou také výborné na škvarečky.
V hřibovém lese to také nedopadlo. Měla jsem přijít asi o týden dříve. Velké bílé hřiby, na které jsem měla zálusk, byly rozmočené, plesnivé a červivé. Našli jsme tam pár hřibů kovářů, které mám také ráda. Musí se sice déle povařit než černé a bílé hřiby, ale jinak moc krásná a dobrá houba.
Mým cílem bylo najít pěkný bílý a černý hřib, kozáka a křemenáče. Zatím to moc nevypadalo. Kam jsem se podívala, rostly klouzky. A pak náhle svitla naděje.
Tak jsem si myslela, že budu mít splněného křemenáče a ono houby, zase klouzek. Sice pěkný, zdravý, ale klouzek.
Opustili jsme hřibový les a vydali se nazdařbůh hledat les, ve kterém se dá v pohodě chodit. A našli jsme a dokonce jsme v něm kápli na místo, kde rostly černé hřiby jako houby po dešti. Kam jsme se podívali, rostl hřib. Krásné tvrdé hlavičky, baculaté nožičky, zkrátka sen každého houbaře. Překvápko nás čekalo až doma.
Když jsme místo vysbírali, vydali jsme se domů. Cestou opět samé klouzky. Už jsem se musela dívat dopředu, abych se zase nesehnula pro dalšího.
Tak sice bílého hřiba, kozáka a křemenáče jsem nenašla, ale i tak jsem nesla plný koš a Krušnohorec měl v tašce také něco.
Koš se cestou k autu pronesl, tak jsem začala přemýšlet, jestli ty limity pro sběr hub v cizině nemají něco do sebe. Ve Švýcarsku platí pravidla pro sbírání hub v lese. V různých kantonech je to odlišné, ale mají stanovenou dobu pobytu v lese, kolik může jít osob společně a kolik mohou na hlavu nasbírat hub. Napadlo mě, jestli to někdo kontroluje. Ale když vidím, jak kontrolují parkování, tak určitě i tam chodí kontroly. A Švýcaři nejsou sami. Němci to mají v jednotlivých spolkových republikách také odlišné, ale i tam platí pravidla. Nedávno říkali v televizi, že si máme dát pozor na houbaření v Polsku. Prý se nemusíme doplatit. Když vyrazíte v cizině do lesa, zjistěte si tamní pravidla. Vyplatí se to.
Myslím, že ani my nezůstaneme dlouho pozadu. Možná to dostaneme befelem z Evropské unie.
Doma jsem se dala do čištění hub. Překvápko. Skoro každý černý hříbek, s tou krásnou baculatou nožičkou, byl červivý. Nakonec mi hříbků moc nezbylo. Zato klouzky se sice trochu pomačkaly, ale červi v nich nebyli.
Tak co teď? Řízeček musí být. Zkusila jsem klouzka hodit do trojobalu. Paráda. Obaloval se sám. Třeba na žampionech mouka nedrží, tady se nalepila a trojobal super. Usmažil se do křupava.
Pak samozřejmě pár škvarečků. Neměla jsem sádlo, tak jsem na troše oleje rozpustila špek z mangalice a škvarečky z masáků a ryzců byly výborné.
Nakonec jsem ještě pár klouzků naložila do sladkokyselého nálevu.
Z pár hub jsme si udělali smaženici a zbytek podusili do mrazáku.
No a bílé hřiby, kozáky a křemenáče budou snad někdy příště.
Super..tiše závidím..
Co to jsou bílé a černé hriby?
Jako „bílý hřib“ se označují tak zvané pravé hřiby (praváky), nejčastější z nich je hřib smrkový, který se vzácně vyskytuje i v čistě bílé albinistické formě. Takže bílý hřib = pravák. Pojem „černý hřib“ používá Danča na hřib, oficiálně nazývaný „hnědý hřib“, lidově občas přezdívaný čerňák. Existuje i jedlý hřib nachovýtrusný, který je skutečně černý, ale údajně ne moc chutný, takové hřiby nesbíráme.
Hezky napsaný článek. Zrovna jsem konstatovala, jak těžko se v lesích přes velké množství větví na zemi chodí… Jsem nemocná a zakopnutí a nedej bože následný pád by pro mě mohl být fatální. Navštěvujeme pořád stejné lesy, které nikdy předtím nebyly tak ošklivé na pohled a nepříjemné na chůzi. Avšak jsem vášnivá houbařka a přírodu všeobecně miluji! Houby letos pořádně ještě nerostly, je velké sucho. Čeká mě operace, tak snad se hub letos ještě dočkám. Moc se těším.
Mnohokrát děkuji za Váš milý komentář. S lesy je to čím dál tím horší. Po čtrnácti dnech jsme se vrátili na místo, o kterém píši a leželo tam mnoho čerstvě pokácených stromů, se kterými nikdo nic nedělá.
Jinak Vám přeji, aby operace dopadla dobře a abyste mohla zase běhat po lese.