Velikonoce jsme se rozhodli stejně jako loni trávit u syna. Nebydlí zrovna za rohem, tak se Krušnohorec za dalekou jízdu musí vždy něčím odměnit. Bývají to k mé smůle motoristicky zaměřené akce. Většinou nějaké automobilové muzeum.
Tentokrát jsme vyrazili do německého Neumarktu do Muzea historických vozů značky Maybach. Do této doby jsem o této značce nikdy neslyšela. Je tedy zapotřebí neustále mě motoristicky vzdělávat. Paráda, v muzeu mělo být jenom 18 automobilů. Chvilka zdržení mě nezabije.
Dorazili jsme do Neumarktu. Zastavili jsme na parkovišti, kde se sice parkovalo tři hodiny zdarma, ale s papírovými hodinami za oknem. Ty jsme před časem dostali od syna, ale kde skončily, jsme teď nevěděli. Krušnohorec to vyřešil po svém. Na palubovku dal kus papíru, kam ručně napsal „Zufahrt 14:00“ a vyrazili jsme do muzea. Hodiny se samozřejmě našly po příchodu z muzea v přihrádce auta.
Prostorným nádvořím jsme prošli do vstupní haly. V čele haly byla pokladna, vpravo expozice aut, vlevo nad náš plán motorky značky Express. Zůstávala jsem optimistická. Krušnohorec se o motorky moc nezajímá, tak to proběhneme v rychlosti. Zdržení nebude velké.
Podrobnou reportáž s popisy všech vozů naleznete v encyklopedii Auta5P.
Vešli jsme do haly s auty. Byla jsem trochu zklamaná. Auta byla oddělena od návštěvníků páskami, u většiny se nedalo nahlédnout dovnitř, takže palubová deska a sedačky nám zůstaly utajeny. Pásky komplikovaly i fotografování.
Nejmladším modelem v muzeu byla tato limuzína a asi jako u jediné bylo možno nahlédnout dovnitř. Většina ostatních automobilů byla z 20. a 30. let minulého století.
Ten, kdo neměl zrovna limuzínu, mohl na pikniky použít nádobí prodávané v těchto kufrech. Bylo k vidění ve vitrínách ve vstupní hale.
Za necelou hodinku jsme prošli všech osmnáct aut a přemístili se do protějšího sálu podívat se v rychlosti na třináct vystavovaných motorek. K vidění zde byla i stará kola.
Tady jsme byli rychle hotovi. Vše prohlédnuto. Měla jsem radost, že nemáme velké zdržení, ale asi to bylo předčasné. Jízda hned se dvěma navigacemi nebyla snadná, zvláště, když každá hlásala něco jiného. No, a když se k tomu ještě přidá objížďka, opožděný dojezd zaručen.
Konečně jsme byli na hranicích. Přesto, že tam byla docela dlouhá fronta, celník auta před námi bez problémů pouštěl, a tak to celkem odsejpalo. Dokud jsme se nedostali na řadu my. Švýcarský celník se tvářil stejně, jako tento stát, tedy neutrálně. Žádné pokyny, tak jsme chtěli projet. Najednou se ozval řev: „Aufhalten, aufhalten!“ Celníka jsme naštvali. Doběhl k autu a začal výslech. Kam jedeme, proč tam jedeme, jestli nevezeme něco k proclení, maso, alkohol,… My a alkohol? Samozřejmě, že ne. Dokonce zkontroloval, jestli máme na autě jejich dálniční známku. Pořád pokukoval po zadních sedadlech, která byla zaplněná zavazadly. Už to vypadalo na pořádnou kontrolu. Nakonec nám mávl a s oddechem jsme vyrazili na poslední úsek cesty.
Přidejte odpověď