Krušnohorec přišel s nápadem, že bychom mohli vyjet na chatu na kolech. No, ale kudy? Cesta na chatu je z Jirkova na Boleboř pořád do kopce, samá zatáčka a dost frekventovaná. Potkat se s auty v nepřehledných zatáčkách není nic moc.
Když jsme koupili chatu, nejezdilo tam tolik aut a s jednou přestávkou v Jindřišské jsem to vyjela.
Krušnohorec přišel s dalším návrhem: „Pojedeme přes Pyšnou, tam to není tak frekventované“. Na druhou stranu ale ještě do většího kopce. Ten se nám na normálních kolech nepodařilo vyjet. Podezírám Krušnohorce, že si elektrokolo koupil hlavně proto, aby ho konečně zdolal. S prohrou se patrně nesmířil.
Pyšnou jsem odmítla. Hospodu tam zrušili a když vyjedu takový stoupák, chci si dát za odměnu třeba Kofolu.
Tak to můžeme zkusit přes Šerchov, Blatno a Květnov. Naposledy, když jsem tam jela, myslela jsem už před Šerchovem, že je se mnou konec. Bylo vedro a já si přála prásknout sebou do škarpy a tam umřít. Chvíli jsem jela, chvíli táhla kolo, ale když jsem si v Šerchově v nějakém domě s venkovním posezením dala Kofolu, ožila jsem.
Tak tedy jedeme přes Blatno. Pozvala jsem tam Krušnohorce do hospody U Štěpána na oběd. Alespoň nebudu muset vařit.
Baterka na kole hlásila 34 %. Zdálo se mi to do hor málo. Já, která to má do práce asi 4 km jízdy a když jí ručička v autě ukazuje pod půlku nádrže, už jede k benzínce, jsem s touto kapacitou vyrazila. Krušnohorec mě ubezpečoval, že to není tak daleko, že to musí stačit. Říkala jsem si, že když ne, tak si sednu do příkopu a budu čekat na odvoz autem.
Jeli jsme po cyklostezce kolem chomutovského zooparku, tam jsme sjeli na silnici směrem na Březenec. To pořád šlo. Snažila jsem se jet na eco režim, abych šetřila baterku a trochu si zlepšila kondičku. Pak to přišlo. Stoupák do Šerchova se nenarovnal, byl stejný, jak jsem si ho pamatovala. Ale na elektrokole se to dalo. Do vrchu jsem si dala větší přípomoc a šlapala a těšila se do Šerchova na limču.
V Šerchově při silnici nebyla žádná cedule s prodejem nápojů. Asi občerstvení zrušili. Nezbývalo nám, než se těšit ke Štěpánovi. Před Blatnem jsem už toho měla dost i na elektrokole. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení. Tak si dám jenom nějaký salát. Pak už je to skoro pořád z kopce. Někdy až moc.
Nejhorší stoupák nás čekal v Blatně. Sice ne moc dlouhý, ale o to prudší. Konečně jsme zabočili k hospodě. Jaký to byl šok, když u Štěpána byla uzavřená společnost a hospoda byla pro veřejnost zavřená. Tak to mě ani nenapadlo. V okolí jsme žádnou otevřenou hospodu nenašli, kapacita baterky mizela a s ní i naděje, že si dám nějaké rychlé cukry v podobě limonády a Krušnohorec oběd.
Krušnohorec byl na tom s baterkou ještě hůř. I do kopců na cestě na chatu musel jet na eco.
Konečně jsme dojeli na chatu. Kola se dočkala nové energie a já zase ke své „radosti“ vaření. Přemýšlela jsem, co tam mám, co bych mohla uvařit.
Tak samozřejmě něco jednoduchého a rychlého. Ve špajzu jsem našla těstoviny a konzervu se šunkou, ve sklepě vajíčka. Uvařila jsem těstoviny, dala je na osmaženou cibulku, přidala nakrájenou šunku a vejce, okořenila a bylo hotovo.
Najedli jsme se, trochu jsme nabili kola a přemýšleli, kudy domů. Rozhodli jsme se sjet do Jirkova přes Jirkovskou přehradu. Do Orasína byla cesta krásná, z Orasína Telšským údolím k přehradě hrozná. Sice jsme potkali jenom pár turistů, ale byl div, že jsme na kamenité cestě buď nepíchli kolo a nebo se nezabili. Před lety jsme tudy jeli na normálních kolech a buď to bylo lepší a nebo si to jenom nepamatuji.
Z Jirkovské přehrady jsme sjeli kolem zahrádek do Jirkova, pak do Chomutova a na Písečné se napojili na cyklostezku, po které jsme dojeli téměř domů.
Moc jsme toho tentokrát sice nenajeli, ale díky horskému terénu jsme byli stejně unaveni.
Přidejte odpověď