Tak už nás to také dohnalo. Dlouho jsme odolávali a říkali si, že pokud to půjde, že si elektrokola nebudeme kupovat. Zvědavost nás ale zavedla do půjčovny elektrických kol. Půjčili jsme si je na Božím Daru a zdolávali na nich kopce, které bychom na našich trekových kolech nezvládli.
Trochu nás to nahlodalo a podruhé jsme si je půjčili v Mariánských Lázních. Tam se ty kopce nad Mariánkami také nechají šlapat. Paráda. Vyjeli jsme kopce, na kterých bychom na našich kolech umírali.
Čas šel a Krušnohorec pilně studoval parametry elektrických kol. Konečně měl vybráno a jednu sobotu jsme vyrazili do Mělníka. Je tam velká speciálka na elektrokola. Několik našich známých si tam kola koupilo a byli spokojeni. Takže, když pro elektrokolo, tak na Mělník.
Z nákupu jsem měla docela strach. Já se nemohu rozhodnout ani při nákupu bot, natož poměrně drahé záležitosti. Nakonec jsem byla mile překvapená. Šlo to rychle. Řekli jsme své požadavky, cenovou relaci a hned druhé nabídnuté kolo se mi líbilo. Sedla jsem na něj a věděla, že je to ono. Krušnohorcův nákup byl obdobný. Kola musela projít předprodejním servisem, tak jsme je tam museli nechat a jet pro ně v týdnu.
Počasí bylo po dlouhé době pěkné, tak jsme se rozhodli pro návštěvu Mělníka. Zajeli jsme na náměstí a vydali se na vyhlídku u zámku. Obdivovali jsme soutok Vltavy a Labe a pohled na České středohoří. Teprve na zámku nám průvodkyně prozradila, že z vyhlídky je vidět soutok Vraňansko-hořínského plavebního kanálu a Labe.
Na oběd bylo ještě brzy, tak jsem se rozhodli pro prohlídku zámku.
A tím jsem s focením skončila. V zámku je zakázáno fotit. Na druhou stranu jsem si více zapamatovala z prohlídky.
Vystoupali jsme po 72 schodech do druhého patra. Ujala se nás průvodkyně a něco málo nám prozradila o zámku Mělník. Rozkládá se nad soutokem Labe a Vltavy na svahu porostlém vinicemi. Původně se jmenoval Pšov, podle slovanského kmene Pšovanů. Poslední kníže Pšovanů Slavibor provdal svou dceru Ludmilu za českého knížete Bořivoje z rodu Přemyslovců. Pšované byli pohani. Bořivoj i Ludmila konvertovali v roce 869 ke křesťanství. S tím souvisí i zakládání prvních vinic pro mešní účely.
Původně dřevěný hrad byl koncem 10. století nahrazen kamenným. Střídalo se zde spoustu rodů. Podle průvodkyně sloužil hrad i k odkládání nechtěných manželek. V době sporů s manželem Janem Lucemburský zde byla odložena Eliška Přemyslovna, sídlila zde Karlova manželka Eliška Pomořanská, ale i manželky Jiřího z Poděbrad.
Po roce 1579 držel Mělník jako léno od Rudolfa II Jiří starší Popel z Lobkowicz. V roce 1646 o zámek přišli a znovu ho nabyli v roce 1753. Lobkowiczové patří k nejstarším žijícím českým aristokratickým rodinám. Jako jediní si nechali své rodové heslo v češtině: „Popel jsem a popelem budu.“ Heslo je spolu s jejich erbem k vidění na zámku. V roce 1948 byl zámek znárodněn a Lobkowiczové odešli ze země. Současný majitel Jiří Jan kníže z Lobkowicz se narodil v roce 1956 ve Švýcarsku. Vystudoval vysokou školu ekonomickou, byl úspěšným bankéřem v Monte Carlu, Curychu, Paříži, Londýně, New Yorku a v roce 1990 se vrátil do Čech. I zde zastával významná místa. Od roku 1992 se věnuje obnově a rekonstrukci mělnického a hořínského panství.
Prohlídku jsme začali v ložnici Jiřího Kristiána. Byl vášnivým sportovcem a automobilovým závodníkem, což se mu stalo osudným. Zemřel v pouhých 25 letech při automobilovém závodě na berlínské dráze AVUS. Průvodkyně nám ukázala kousky jeho auta Bugatti, které byly uloženy v dobové krabičce. Prý před závodem v hospodě zapsal věštec na kousek papíru jméno závodníka, který při závodu zemře. Po závodě obálku otevřeli a bylo tam jméno Jiřího Kristiána.
Další místností byl krbový pokoj a neb pracovna Augusta Longina Lobkowicze, který byl jedním z nejvyšších úředníků habsburské monarchie a guvernérem Lombardie. V pracovně je krásný psací stůl a nádherné rodinné portréty.
Po celém zámku jsou rozmístěny obrazy a sochy od známých umělců, jako jsou například Petr Brandl, Karel Škréta, Václav Vavřinec Reiner, Josef Václav Myslbek,…
Další místností byl dětský pokoj. Stála tam postel s Madonou v záhlaví, dětský nábytek, hračky. Dokonce tam bylo k vidění dřevěné puzzle.
Za dětským pokojem byla jídelna s dvěma barokními oltáři a velkým oválným jídelním stolem.
Pak následoval malý salonek, kde se konají malé svatby a za ním velký salonek pro větší svatby. Oba pokoje byly vybaveny převážně rokokovým nábytkem, českým broušeným sklem a holandským porcelánem.
Ve velkém sále jsou k vidění mapy a veduty, pocházející většinou z Amsterdamu ze 17. století. Na vedutách jsou významná evropská města jako je Paříž, Štrasburk, Amsterdam, Lisabon, Florencie, Vídeň, Praha,…
V rytířském sále jsme si mohli prohlédnout brnění, několik zbraní a drátěnou košili.
V koncertním sále by člověk očekával hudební nástroje, stoly, židle,… Zde měli rodokmeny nejrůznějších rodů, které na Mělníku pobývaly. Bylo jich tam opravdu hodně.
Pak jsme sešli o patro níž do velké jídelny. Zde mě zaujala luneta od Karla Škréty, na které byl vyobrazen svatý Václav při lisování vína na Mělníku. Jinak zde byl velký oválný stůl se židlemi a sklo a porcelán.
Prohlídka skončila v kapli, kterou nechala vybudovat 4. manželka Karla IV., Eliška Pomořanská. Zde je možno si objednat církevní svatbu.
Průvodkyně nám také prozradila, proč se bleším trhům říká bleší. Prý šlechta byla nemytá a zablešená. Takže, když byly šaty hodně zablešené, tak je neprali, ale služebnictvo je prodávalo na bleším trhu.
Při pití si říkáme na zdraví, protože dřív měli často v pití jed, tak si každý přál přežít a pil tedy na zdraví.
Co je na historkách průvodkyně pravdy, nevím. Nicméně, výklad bývalé učitelky, byl zajímavý. Nedalo mi to a zeptala jsem se jí na dřívější povolání a trefila jsem se.
Asi po hodinové prohlídce jsme se vydali zakoupit nějaké místní víno. Samozřejmě tradiční Ludmilu a Cuvée bílé. Jaká jsou, zatím nevím.
Je možno navštívit i vinné sklepy. Hodina prohlídky nám stačila, tak snad zase jindy. Byl čas oběda, vydali jsme se do zámecké restaurace na oběd.
Zde jsme si dali medailonky z vepřové panenky s pepřovou omáčkou a mačkaným bramborem. Bylo to móóóc dobré.
Po obědě jsme se vydali k opravdovému soutoku Labe a Vltavy.
Pak jsme zamířili do kostela sv. Petra a Pavla.
Na vyhlídkovou věž kostela sv. Petra a Pavla jsme se už nevydali. Schody na zámku nám úplně stačily.
Ještě jsme zašli do kostnice. Tam jsme se dlouho nezdrželi. Zatuchlý sklep, ve kterém byly kosti, kosti, kosti, sem tam lebka. Z reproduktoru pouštěli výklad o původu kostí.
Za tuto návštěvu jsme se odměnili dvěma kopečky zmrzliny a prošli se ještě trochu po okolí náměstí.
Na náměstí bylo celkem rušno. Hodně cyklistů, ale i místních posedávajících na zahrádkách kaváren.
Po malé procházce jsme jeli domů. Na Mělníku se mi líbilo. Dojem ještě umocnilo krásné počasí, které je letos na sluníčko a teplo skoupé.
Přidejte odpověď