Konečně se po vlně úporných veder trochu ochladilo a dostavilo se příjemné počasí jako dělané na výlety. Představovala jsem si, že vyrazíme na kolo a nebo podnikneme nějaký pěší výlet. Zkrátka, cokoliv v přírodě. Místo toho Krušnohorec navrhl návštěvou Podkrušnohorského muzea v Kopistech u Mostu. Z toho jsem nebyla vůbec nadšená.
Krušnohorec mě lákal na historii těžby uhlí v hlubinných dolech v Severočeské hnědouhelné pánvi. Nechápala jsem, jak ho mohlo napadnout, že zrovna mě by měla zajímat těžba uhlí. Hned přišel s argumentem, že třeba proto, že byl můj otec také horník. Zavzpomínám na něj, dozvím se něco o těžbě uhlí,… Argumentů měl plný pytel. I když jsem si myslela, že vzpomínat se dá docela dobře i při skleničce vína, nakonec jsem souhlasila.
Děsila mě i představa, že prohlídka má trvat 2,5 hodiny. Snad se bude dát odejít dřív. Byla jsem přesvědčená, že takhle dlouhou výpravu za dějinami těžby uhlí nemůžu dát.
Technické muzeum se nachází v areálu bývalého hlubinného dolu Julius III. V první polovině 90. let minulého století byl vytěžen a uzavřen. Hned vstupní brána napovídá, že se tam od těch dob nic nezměnilo.
Prošli jsme vrátnicí a na velkém prostranství za ní je možno si prohlédnout obrovské pracovní stroje.
Přesto, že prohlídka měla začínat až za půl hodiny, hned po vstupu se nás ujal průvodce.
Prohlídku jsem nezahájili na lampárně, jak by se očekávalo, ale v šatnách a sprchách. Tam jsme se dozvěděli, že šatny byly dvě, a to čisté a špinavé. V čistých se převlékalo civilní oblečení a ve špinavých pracovní. Oblečení se vytahovalo na hácích ke stropu, aby se do šaten vešlo více havířů.
Tady padnul první dotaz. Paní se zeptala, kam chodili horníci v dole na záchod. To prý je součástí další prohlídky, musí si počkat.
Přes čisté a špinavé šatny, sprchy a záchody jsme se přesunuli na lampárnu. Nejdůležitější část zázemí horníků. Tam se děje všechno. Každý horník si před šichtou vyzvedne 3 plíšky. Za jeden dostane svačinu, za druhý výzbroj a třetí odevzdá před sfáráním štajgrovi. Tím je přehled o tom, kdo je v dole.
Zde jsme si mohli prohlédnout výzbroj horníků, od starých typů až po nové. K výzbroji horníka patřila přilba, opasek, lampa a sebezáchranný přístroj s maskou. Výzbroj jsme si potěžkali a myslím, že hned po jejich vyfasování bychom měli dost.
Nejvíce nás asi pobavil stroj na výrobu sodovky.
Z lampárny jsme se vydali do srdce dolu, a to do strojovny. Budova, odkud se řídily klece, ve kterých jezdili horníci nahoru a dolů a zároveň se zde vyvážely vozíky s uhlím. Klece poháněly 2 parní stroje z konce 19. století. Zde mohl strojník sledovat, v jaké hloubce klece jsou, jakou jedou rychlostí, sem se dávalo znamení v případě nutnosti zastavit klece.
Parní stroje jsou v současné době nefunkční, ale čekají na generálku. Dříve do parních strojů dodávala páru místní kotelna, jejíž komín byl za války vybombardován. Pára byla pak dodávána z nedaleké chemičky. Na oplátku do ní bylo dodáváno uhlí, ze kterého se vyráběl letecký benzín.
No a pak jsme se za příplatek 30,- Kč na osobu projeli po kolejích v důlním vláčku. Vůbec nám nebylo jasné, jak se do vagónku poskládali čtyři horníci s výzbrojí. Měli jsme co dělat, abychom tam nalezli.
Vláček rachotil, drncal, zvláště na výhybkách.
Od vláčku jsme se vydali do šachty. Ta je ve skutečnosti v jedné původní budově, ale je tak perfektně simulovaná, že si člověk připadá jako v hlubinném dole. Je zde tma, na stěnách sem tam osvětlení, v případě potřeby přisvítí průvodce.
Byli jsme seznámeni se starým typem těžby, s komorováním i s novějším, stěnovým.
Pro komorovou těžbu se používaly sbíječky, elektrické lopaty a komorové kombajny.
Viděli jsme starší typ těžby, pomocí elektrické lopaty na uhlí. Ta byla funkční. Lopatou se dalo pohybovat i do stran. Nabírala uhlí a nátřasným žlabem (kmitavým dopravníkem), připojeným na ni, putovalo uhlí na pás a pak dál do vagónů. Dopravník, stejně jako všechny stroje, které nám byly předvedeny, byl velmi hlučný. Horníci si tam užili své.
Kromě hluku a prašnosti bylo v dole velké vedro. Horníci se v dole prý svlékali do trenýrek, někteří byli oděni jenom do pracovního pasu. Tak to jim pak mohl pracovní oděv vydržet celý pracovní týden (5 dní), jak nám bylo řečeno.
Hlavice komorového kombajnu nám byla také předvedena.
Součástí tohoto kombajnu je i sběrač uhlí, horníky nazývaný Stalinovy ruce. Prý všechno pobere. Ten hrabal uhlí na pás, který byl pod kombajnem.
V dole byla kromě horníků zapotřebí nejrůznější řemesla. Zedníci, tesaři, střelmistři, …
A pod zemí jsme se i dozvěděli, jak je to s horníky a záchodem.
Ne všichni horníci však na něj chodili. Ti, co odmítali, chodili rovnou na pás, který vyvážel uhlí ven. Ať si v úpravně uhlí užijí.
Zde nám byly předvedeny trhací práce. Tedy jenom jako. Rána, kouř, … ale trhací práce nám byly objasněny.
Díry s výbušninou se ucpávaly jílovými šiškami. Stroj na šišky obsluhoval většinou horník, který měl nějaký úraz a nemohl těžit.
Měli tam i stroj na štípání železných výztuží.
Pro děti tam měli spícího důlního skřítka. Pěkně chrápal.
Pak jsem se seznámili s modernější stěnovou těžbou. Při té používali stěnový kombajn s výtěžností až 90 %.
Pak nás čekala cesta ven ve vláčku na kolejnici, zavěšené na stropě. V něm jsem si připadala jako ve starobylých opalovacích lehátkách. Sedací část byla plátěná.
Vyjeli jsme ven z dolu a přešli jsme na pracoviště báňské záchranářské služby. Tam byl zavalený horník. Seznámili jsme se i se záchranářskými pracemi.
Prošli jsme i pietní místností horníků, kteří přišli v dolech o život.
Zde se můžete dočíst o důlních neštěstích v Severočeské hnědouhelné pánvi.
Už jsem si myslela, že je konec prohlídky a ono ne. Ještě jsme se podívali na model těžní věže, šachty a hornické kolonie, povrchového dolu, pracovní pomůcky báňských inženýrů, plány šachet, …
Venku je k vidění ještě těžní věž, která je bohužel nefunkční a v domě se neprovádí.
Lze tam toho vidět a dozvědět se hodně. Nakonec jsme tam byli dvě a tři čtvrtě hodiny a uteklo to jako voda. Těch informací jsem tam nabyla tolik, že bych mohla psát dál a dál. Lepší ale bude vidět a slyšet vše na vlastní oči a uši. Jestli Vás tato reportáž jenom trochu zaujala, tak si tam určitě zajeďte. Stojí to za to. Průvodci se snaží prohlídku udělat zajímavou i pro děti. Hlavně je pořád neokřikují. Naopak, podporují jejich zvídavost, kladou jim otázky a dovolí jim i sednout si do strojů. Nikam nespěchají, jsou v pohodě.
Přidejte odpověď