Letos nám ve Švýcarsku moc nepřálo počasí, a tak jsme místo běhání po Alpách poznávali starobylá města. Blíží se konec našeho pobytu a já si uvědomuji, že bez návštěvy Alp by se mi odjíždělo špatně, že by to nebylo ono. Tom vymyslel, že bychom se mohli jet podívat do italské části Švýcarska do kantonu Ticino. Tam prý bývá pěkné počasí i když v Curychu prší.
Tom naplánoval cestu na kopec Cardada, který se nachází 1340 m nad mořem a odkud je krásný pohled na Alpy a město Locarno, ležící na pobřeží obrovského jezera Lago Maggiore.
Město Locarno neleží zrovna blízko. Čeká nás asi 220 km jízdy a přes tři hodiny strávené na cestě. Je třeba jít brzy spát a časně ráno vyrazit. Později v tunelech bývá zácpa. Nepodařilo se nám jít zrovna brzy spát, ale přesto jsme asi v půl sedmé vyrazili. Tento výlet si nesmím nechat ujít.
Konečně jsme dorazili do Locarna, z něj do Orselina a pak pro mě začalo peklo. Stoupali jsme úzkými serpentýnami v šíři pro jedno auto a jízdní kolo 8,5 km. Převýšení na této vzdálenosti bylo asi 900 m. Pod námi sráz, chvílema jsem si myslela, že sjedeme dolů. Tom se ještě musel vyhýbat cyklistům s elektrokoly, občas se potkal s auty v protisměru. To se pak muselo zajet na rozšířené místo a po dohodě obou řidičů se vyhnout. Ta elektrokola, to je taky věc. Na normálním kole by si kde kdo rozmyslel, vydat se do takového kopce a překážet na tak úzké cestě. Nyní se na takové cesty vydá s elektrokolem i cyklista bez fyzičky.
Konečně jsem se dočkala a stanuli jsem před závoru. Dál po vlastních. Čekaly nás asi 2 km s převýšením 180 m po kamenité stezce. To už byla legrace.
Stanuli jsme na kopci Cardada s božským výhledem na město Locarno, jezero Lago Maggiore a kopce Alp.
Nejdříve jsme se občerstvili v restauraci a zároveň hotelu Casa Colmanicchino. Všechny stoly na terase u zábradlí mají cedulku RESERVE. Nejdříve se Vás zeptají, jestli budete jíst. Když ne, máte smůlu. První řada je pro Vás tabu. Nejlepší výhled je jenom pro hosty, kteří tam hodlají něco utratit.
Po občerstvení jsme se vydali na prohlídku místních atrakcí.
A to bych nebyla já, abych nenašla houbu. Seděl tam krásný hřib kovář. Bude ke snídani. Ani nevím, jestli v tu chvíli nejsem na zavření. Jednou mi Tom poslal článek a v něm byla popsána pravidla sběru hub ve Švýcarsku. Žádné nájezdy do lesa jako u nás tady nelze provozovat. Do lesa smí jít skupinka s maximálním počtem lidí, v určitý čas a sebrat omezené množství hub. Možná, že tam ten hřib zůstal, protože ještě nebyl čas sběru. Jak jsem si tady všimla, Švýcaři nenechají nic jen tak bez potrestání, tak třeba mohu očekávat nějakou obsílku s pokutou.
Pak už byl čas oběda. Zašli jsme do druhé restaurace. Zde se dá rovněž i přespat. S místy u zábradlí to bylo stejné. Kdo jí, může tam sedět na místě s nejlepším výhledem. Tentokrát jsme jedli, mohli jsme si tam sednout a kochat se pohledem do údolí. Krušnohorec si dal steak z koně. Ten jsem viděla poprvé. My s Tomem lasagne. Jsme v italské části Švýcarska, tedy italské jídlo.
Po obědě jsme se rozhodli vrátit. Krušnohorce bolela noha po úraze, jel lanovku do Orselina. My s Tomem šli pěšky k autu a pak sjeli serpentiny a vyzvedli Krušnohorce. Já opět absolvovala cestu se smrtí v očích.
Tom měl v rukávu další překvapení. Zajel s námi na středověký most pro pěší se dvěma oblouky, který vede přes řeku Vezasca. Říkají mu Ponte dei Salti a nachází se v městečku Lavertezzo.
Nádhera. Most a místo pod ním obléhá mnoho lidí. Někdo obdivuje krásu, jiní se koupou v ledové vodě a nebo do ní skáčou z mostu. My byli ti obdivující. Tom jenom smočil nohy.
Pak už byl čas se vrátit. I tak už jsme domů přijeli až večer.
Obě zastavení byla nádherná, výhledy božské. Všem bych takový výlet doporučila.
Přidejte odpověď