O mecenáši Josefu Hlávkovi jsem slyšela, o Hlávkově mostu a koleji také, ale že měl svůj zámek, jsem nevěděla.
Krušnohorec jak pořád visí na netu, tak tam vyčetl, že jinak veřejnosti nepřístupný zámek bude o oba červencové svátky otevřený. Do Lužan u Přeštic, kde se zámek nachází, není od nás zrovna co by kamenem dohodil, ale na druhou stranu, kdy se tam jindy dostaneme? No a když to ještě spojíme s návštěvou bratra, který bydlí v Plzni a od Vánoc jsem ho neviděla, tak to nemůže být špatný výlet.
Než jsme vyrazili, přečetla jsem si pár informací o Josefu Hlávkovi a jeho zámku, který po smrti věnoval včetně veškerého svého ne zrovna malého majetku (více jak 2 miliardy Kč) Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových. V současné době se na zámku konají zasedání řídících orgánů Nadání, jsou zde předávána ocenění nesoucí Hlávkovo jméno významným českým vědcům a umělcům a vynikajícím vysokoškolským studentům.
Josef Hlávka (1831 – 1908) pocházel z nedalekých Přeštic, ne ze zrovna bohaté rodiny. Ke všemu, čeho dosáhl, si pomohl skromností a vlastní pílí. Vystudoval gymnázium v Klatovech, stavovskou reálku v Praze, pozemní stavitelství na pražské polytechnice a hlavně architekturu na vídeňské Akademii výtvarných umění. Byl slavný jako stavitel, a to jak ve Vídni, kde vystavěl mimo jiné budovu Dvorní opery, tak i u nás.
Vzhledem k tomu, že sám měl při studiu málo peněz, založil pro chudé, ale nadané studenty Hlávkovu kolej. Jak jsme se na zámku dozvěděli, sám si tyto studenty před přijetím přezkoušel.
Po příjezdu do Lužan jsme pohodlně zaparkovali poblíž zámku. Prohlídky byly každou celou hodinu, tak nám zbývala asi půlhodina na prohlídku zámecké zahrady.
Jako první nás zaujala voliéra s pávy a socha Josefa Hlávky.
Park nebyl velký, ze tří částí byl zpřístupněn jen přírodně krajinářský reprezentační park.
Na místě dnešního zámku stála v roce 1245 dřevěná tvrz, která byla v roce 1583 přestavěna na renesanční zámeček. Ten byl na počátku 19. století barokně přestavěn. V roce 1866 ho zakoupil J. Hlávka pro svou matku a později se sám stal jeho majitelem. V letech 1886-1887 ho nechal novorenezančně přestavět.
Konečně bylo 13 hodin a vstoupili jsme do zámecké haly. Tam se nás ujala paní z pokladny a průvodkyně v jedné osobě.
Po schodech vpravo jsme se vydali do prvního patra, kde jsme začali prohlídkou pracovny. Sotva jsem vyfotila diviznové hole a chtěla vyfotit výuční list Hlávky, byla jsem upozorněna, že se kromě kaple nesmí nikde fotit. To mi udělalo čáru přes rozpočet. Moje focení se sice stalo dobrodružným, ale na druhou stranu bych si takové dobrodružství ráda odpustila.
Z pracovny jsme se vydali do salonku České kvarteto.
České kvarteto tvořili J. Suk, O. Nedbal, K. Hoffman a J. Herold. Zde se prý pánové scházeli, popíjeli domácí víno a diskutovali o aktuálních otázkách z oblasti kultury a politiky. Je zde i vzácný klavír věnovaný A. Dvořákem druhé Hlávkově ženě Zdeňce. Nad ním visí portrét J. Hlávky od Václava Brožíka.
Elektrifikaci na zámku provedl sám Křižík. Měli zde i systém zvonečků. Byly umístěny v každém pokoji a podle toho, které světélko se rozsvítilo v kuchyni, kuchařky rozeznaly, ze kterého pokoje se zvoní.
Pak jsme přešli do knihovny. Tam jsme byli kromě knih upozorněni na vynález J. Hlávky. Polohovací stůl. Hodně pracoval, tak si pomocí kličky mohl desku stolu polohovat. Spal prý 4 hodiny denně. Kdo spal déle, byl podle něj lenoch. Díky přepracovanosti na deset let oslepl a ochrnul. V této době se odstěhoval na zámek se svojí první milovanou manželkou Marií, která však ve 42 letech umřela. Jeho druhou ženou se stala Zdeňka, která Hlávku seznámila s A. Dvořákem.
Pak jsme se přemístili do pokoje druhé manželky Zdeňky. Zde visel i obraz první manželky Marie. Dokonce v honosnějším rámu než měl obraz Zdeňky. Obrazy Marie byly všude. V některých pokojích jich bylo i více. Připadalo mi, jako by duch první ženy Marie žil na zámku i když se Hlávka znovu oženil. Podle průvodkyně to Zdeňka neměla lehké. Žila tam s nimi nejen tchýně, ale i matka Marie.
Pak přišla na řadu ložnice. Tam se mi nepodařilo ulovit snímek. Nábytek v ložnici byl navrženi samotným Hlávkou.
Pak jsme se přemístili do přízemí. V přízemí byly kdysi kanceláře velkostatku, nyní je tam spousta obrazů a bust připomínajících dílo a odkaz Josefa Hlávky.
Ve všech prostorách zámku se nachází řada vzácných dobových uměleckých děl, zejména portrétů Hlávkových současníků a přátel. Nachází se zde například díla V. Hynaise, M. Švabinského, J. V. Myslbeka.
Za života Hlávky do Lužan přijížděly známé osobnosti jako J. Vrchlický, J. V. Sládek nebo J. Zeyer, který zde napsal známé dílo Radúz a Mahulena. Komponoval zde i Antonín Dvořák. Na zámku pobývali také sochaři. Mezi nejznámější patří například J. V. Myslbek. Na zámku se za života Josefa Hlávky žilo kulturně.
Hlávka si nechal zabudovat penězovod (rouru ve zdi) z prvního patra ven do zámeckého parku. Traduje se, že sedával na balkóně a když šel kolem nějaký chudák, hodil mu do roury nějaké peníze. Jednou šel kolem bohémsky oblečený básník Vrchlický, který se Hlávkovi jevil jako chudák a hodil mu tedy dolů drobné. Dotčený Vrchlický si toto ponížení přišel s Hlávkou vyřídit, nicméně byl vyzván, aby peníze vrátil.
Nakonec jsme navštívili kapli vystavenou J. Hlávkou. Tam se už smělo fotit.
Vpravo na balkóně naproti varhanám sedával Hlávka.
Prohlídka zámku skončila a já jsem byla nadšená. Žádné střídající se šlechtické rody ani žádné mraky letopočtů. Povídání, které jsem si dokonce pamatovala. Odcházela jsem nabušená informacemi jak o zámku, tak o Josefu Hlávkovi. Asi ani pět hodin dějepisu na gymnáziu by mi tolik nedalo. A to všechno za 80,- Kč za oba.
Tak když já jsem byla nadšená, tak se Krušnohorec rozhodl mě trumfnout a být ještě nadšenější. Místo do Plzně k mému bratrovi se vydal do Stodu, kde před pár dny otevřeli muzeum Volkswagenů brouků.
Ani netuším, kde tyto informace získal, sám majitel později říkal, že zatím nemá žádné webové stránky. Podrobnější přehled o muzeu viz reportáž z Vehicle Musea Stod na stránkách auta5p.eu.
Muzeum se nachází v prostorách bývalého pivovaru.
Prošli jsem kolem králíků k pokladně. Tak tady jsme se nestačili divit. Zaplatili jsme za jeden lístek pro seniora a jeden pro dospělého 500,- Kč a za to jsme obdrželi 2 lístky jako ze šatny v divadle. Žádné datum, žádná cena. Lišily se jenom barvou. Asi by si tam kontroloři přišli na své. Kdo ví. Už pár muzeí po návštěvě Krušnohorce zavřeli. Jenom smůla, ne že by se o to přičinil.
Hned po vstupu se ukázalo, že se nejedná jenom o muzeum aut, ale i starých nejrůznějších věcí. Bohužel mě moc nepřekvapily. Dá se říct, že skoro všechny pamatuji. Některé byly i mladší než já. Co na to říct. Pár regálů tam bylo ještě volných.
Na jednom obdobném kole, které vystavovali, jsem na základní škole jezdila.
Váhy vystavené v horním regále mívali za mých mladých let v zeleninách.
Trochu mi toto muzeum připomnělo Retromuzeum v Chebu. Tam sice neměli velké zemědělské a jiné pracovní stroje, ale také se mi tam vybavilo celé dětství. Na rozdíl od tohoto muzea tam měli i dobové vstupné.
Pak jsem se přemístila do další místnosti s auty.
Brouků v nejrůznějších fázích renovace tam bylo mnoho.
Po prohlídce brouků, brouků a zase brouků jsme ukončili prohlídku a vydali se k mé radosti na pozdní oběd do Plzně.
Přidejte odpověď