Pájo, stále vzpomínáme

Rok uběhl jako voda a už jsou tady zase Páji jmeniny. Už čtvrté od jejího odchodu do nebe.

Pájo, stále na Tebe myslím. Mé vzpomínky jsou tak čerstvé, jako bys odešla včera.

Měla jsi ráda vesnické kočky, se kterými jsi si na chatě hrála a krmila je.

S vesnickými kočkami se to má tak. Přes léto se jich pár narodí a přes zimu jich zase pár ubyde.

Třeba tento zrzavý kocour se už několik let u nás cítí jako doma. Vůbec ho nezajímalo, že bych si také ráda sedla. Když jsem k němu přišla a fotila ho, ani neotevřel oči.

S kočkami je velká legrace. Jednou se jich u nás sešlo i sedm. Konzervy a kapsičky pro kočky jim moc nejedou. Nejraději mají odřezky z masa.

Tak Ti Pájo posílám do nebe video a pár fotek koček, které k nám chodí.

Letos na zahradě ležela malá mourovatá kočka, která k nám už několik let také chodí. Podobná kočce, kterou si Pája oblíbila a říkala jí Píďa. Když jsem šla kolem, zdálo se mi, že se za ní něco hýbe. A skutečně, byla to koťata, která krmila. Jenom ouška vykukovala. Jedno kotě bylo černé jako uhel a druhé mourovaté. Kočka byla v klidu, ale koťata se bála. Nechtěla jsem je rušit, tak jsem je pozorovala jenom z povzdálí. Koťata po sobě skákala, hrála si. Byla podobná koťatům, která se narodila předloni.

Tak se měj Pájo v tom nebi hezky. S láskou máma a Krušnohorec.