Dne 6. ledna tomu byl rok, co zemřela moje dcera Pája. Tehdy jsem si říkala, jaké to bude za rok, dva, tři, vlastně po celý zbytek mého života. Zapomenu někdy?
Nevím, jestli rok je příliš krátká doba na tak hluboký zármutek, ale cítím se stejně jako před rokem. Čas tedy zatím nepomáhá. Obden chodíme s Krušnohorcem na hrob. Od jara do podzimu hrob zdobila spousta živých květin, o které je nutno se starat. Druhá zahrádka. Zapálíme za každého z nás svíčku, zavzpomínáme a jdeme. V zimě je s květinami menší starost, ale přesto tam svíčky chodíme pravidelně pálit.
Doma jsem vytvořila pietní místo, kde každý večer zapaluji svíčku. Ten krásný svícen jsem dostala před několika lety od Páji. Měla jsem z něj obrovskou radost. Ani ve snu mě nenapadlo, k čemu po pár letech bude sloužit.
Od Páji mám spoustu věcí, které mi ji stále připomínají. Kupovala nejrůznější upomínkové předměty, které tu dosud s námi žijí. Stále mi ji připomínají, vyvolávají živé vzpomínky, ale pryč je nikdy nedám.
Pár lidí mi řeklo: „Vypiš se z toho, to pomůže.“ Také nepomohlo. Nevím, jestli je to fráze, ale je také dost možné, že jsem toho zatím napsala málo. Psaní „Vzpomínek na Páju“ dokonce přineslo opačný efekt. Velmi mě to rozrušovalo, ale nemohla jsem přestat. Připadala bych si zbaběle. Cítila jsem, že si tím musím projít, že by mě to mohlo jednou mrzet, že jsem to neudělala. Teď si nemyslím, že k tomu jednou dojde, ale kdyby se přece jednou detaily vzpomínek na poslední dny jejího života rozplynuly, mám je tu zapsané. Také jsem chtěla jejím přátelům a známým touto cestou sdělit, jak se vše událo. Pája měla hodně přátel. Každá doba jejího života nějaké přinesla. Většinu jsem je osobně neznala. Nevodila je domů, scházela se s nimi venku. Pár přátel se mi během roku ozvalo. Moc mě to potěšilo.
Myslím, že každý z nás se se smutkem vyrovnává jinak. Já spoléhala tradičně na čas a psaní. Páji kamarádka Jana se rozhodla smutek vychodit. Trénovala nejdříve chůzí do práce. Dne 26.6.2020 vyrazila s kamarádem a vlastně i s Pájou na Svatojakubskou cestu po Čechách. Celou cestu nesla její fotku. Na Facebook napsala: „Tak Pájo, zítra vyrážíme.“ Tenkrát jsem se smála a ptala se jí, jestli Páje dala dobré boty. S výběrem bot měla Pája problémy. Po pár kilometrech se objevily puchýře. Šli z Prahy Braníku do Jižních Čech na hraniční přechod Koranda, kam dorazili 5.7.2020. Přespávali, kde se dalo a v restauracích se zrovna nestravovali. Ušli úctyhodných 315 km. Zpátky s nimi už Pája nešla. Jana nechala její fotku na památku tohoto pochodu v lese. Možná ji tam někdo místní někdy najde.
Další pochod šla Jana v srpnu. Tentokrát sama. Pojala ho charitativně. Nazvala ho „PÁJDU“ a výtěžek z pochodu věnovala Klokánku. Chtěla jít z Drážďan do Prahy. Pochod si ještě prodloužila, protože navštívila Páji kamarádku Lisu, která bydlí v Hoyeswerdu, asi 50 km severně od Drážďan. Cestu neměla vůbec lehkou. Občas v Německu neměla co jíst, protože nenašla otevřený obchod, spala venku a zastihl ji i pořádný slejvák. Každý večer psala reporty na Facebook, a tak jsme mohli sledovat její cestu a prožitky. Statečnost Jany se nedá popsat. Já bych to nedokázala. Přiznám se, že jsem o ni měla starost a občas si myslela, že je blázen. Blázen v dobrém slova smyslu. Má můj respekt. Domů by došla za 8 dní, ale na cestě potkala svoji novou lásku a pochod PÁJDU se protáhl o 3 dny. Měla jsem z toho obrovskou radost. Tak ať jim ta láska vydrží! Jinak Klokánek díky Janě získal úctyhodných 11.908,- Kč.
Jana s přítelem přijela i na roční výročí úmrtí Páji. Bylo to od nich moc hezké. Dorazil i Páji bratr. Vzhledem ke Coronaviru jsme se od prázdnin neviděli. Byla jsem moc ráda, a to nejen proto, že mi to pomohlo ulehčit tuto těžkou dobu.
Na hrobu se objevily i květiny a zapálené svíčky od dalších lidí. Na Facebooku vystupovala Pája jako „Pavlína bez vína“. Na lucerně se v době výročí objevil řetízek s přívěškem poháru. Tak mě napadlo, jestli jí někdo k výročí konečně nedopřál to víno.
Všem, kdo jste dali Páje na hrob kytku nebo zapálili svíčku a nebo jen zavzpomínali, upřímně děkuji.
Přidejte odpověď