Tak to byl opravdu nabitý víkend. V pátek po práci nás čekal společenský večer ke 150. výročí založení místní průmyslové školy, v sobotu dopoledne den otevřených dveří pořádaný k tomuto výročí a pak balení a hurá na prodloužený víkend. Tentokrát do Janských Lázní v Podkrkonoší.
Na oběd jsme sjeli z dálnice do Poděbrad. Na netu jsme našli Restaurant Zámek s dobrou recenzí. Oběd nás přesvědčil, že ne všechno, co se napíše, musí být pravda. Malý prostor, kde se u jednoho stolu patrně odehrávala nějaká slezina a kde jeden překřikoval druhého. Byl tam takový hluk, že ostatní hosté, kteří se chtěli spolu bavit, museli také křičet. Bylo tedy nejjednodušší mlčet. Kdybychom neměli už objednané pití, určitě bychom odešli. K jídlu jsme si dali dýňové rizoto s kachními prsy na grilu. Hned po zakrojení do kachny jsem litovala, že jsme nezrušili objednávku. Kachna byla gumová a vytékala z ní krev. Netrvalo dlouho a dýňové rizoto se změnilo na krvavé. Nejen, že se to nedalo jíst, ale nedalo se na to ani dívat.
V Janských Lázních jsme byli ubytováni v Omnia hotelu. V ceně balíčku jsme měli polopenzi a wellness ve formě bazénu s vířivkou a sauny. Kromě toho je možno si v hotelové hale zahrát tenis.
Před večeří jsme se šli na chvíli projít do města. Janské Lázně na mě zapůsobily jako město plné pěkných hotelů a penziónů.
Kuchyně v hotelu Omnia se prezentuje jako tradiční s krkonošskými jídly. Večeře byla ale klasická. Poctivý vývar s játrovými knedlíčky a bramborová kaše s řízkem.
Abychom ochutnali alespoň něco krkonošského, zapili jsme večeři místním pivem Trautenberk.
Ráno jsme si museli přivstat, protože jsme si naplánovali pestrý program.
Začali jsme bohatou snídaní. Bylo tam snad všechno, na co si člověk vzpomene. Ještě, že jsme tam snídali jenom dvakrát. Brzy by asi tyto pochoutky zaútočily na váhu.
Po snídani jsme pospíchali do nedalekého Hospitálu Kuks. Potřebovali jsme stihnout první prohlídku, abychom byli co nejdříve zpátky. Čekala nás ještě Černá hora, odkud jede zpátky poslední lanovka v 16 hodin.
Před dvanáctou hodinou už jsme kupovali lístky na lanovku na Černou horu. První kabinová lanová dráha byla uvedena do provozu už v roce 1928. Od roku 1980 zde jezdila gondolová lanovka a současná lanovka, takzvaný Černohorský Express, jezdí od roku 2006.
Sportovci mohou na Černou horu vystoupat pěšky. Pár jsme jich z lanovky viděli.
Na Černé hoře v areálu lanovky je restaurace a vedle ještě další. Můžete tam navštívit lezeckou stěnu, dětský park, v létě je možno si zde zapůjčit koloběžku a v zimě lyže.
Na Černé hoře je mnoho turistických tratí. My jsme měli namířeno na Černohorské rašeliniště.
Před tím jsme ještě vystoupali na rozhlednu vysokou 21 m. Tam to fičelo. Ale stálo to za to. Je odtud krásný výhled, a to ať už na naše území a nebo do Polska. Na zábradlí jsou prkna s popiskami, co je možno v dáli vidět.
Oběd jsme měli plánovaný v hotelu Černá bouda. Ten však byl zavřený.
Vydali jsme se tedy bez oběda na Černohorské rašeliniště, které leží v sedle mezi Černou a Světlou horou. Je tam naučná stezka, kde se můžete dočíst o živočiších a vegetaci v této oblasti.
Cesta vedla většinou po dřevěných lávkách.
I tady jsme narazili na rozhlednu. Není moc vysoká, odtud je vidět jenom rašeliniště.
Na zpáteční cestě jsme se zastavili na pozdním obědě v kiosku U Staré lanovky.
Pak už jsme spěchali na poslední lanovku do Janských Lázní. Chtěli jsme se ještě před večeří projít po městě.
Prohlédli jsme si hotely a penziony, které po roce 1989 přešly do soukromého sektoru. Lázeňské centrum zůstalo státní. Léčba pohybového ústrojí má v Janských Lázních tradici. Po skončení druhé světové války získaly zdejší lázně celosvětový ohlas úspěšností léčby stavů po dětské obrně.
Naproti lázeňskému domu stojí kolonáda. Pravá část slouží jako kavárna a v levé se patrně konají společenské akce.
Před kavárnou měli v nabídce dýňové latte. Upoutalo mě, protože jsem o něm nikdy neslyšela. Jen aby to nedopadlo jako s tím dýňovým rizotem. Chutnalo mi a zároveň mě inspirovalo k výrobě dýňového sirupu, který se do latte dává.
Pak jsme si ještě prohlédli novogotický evangelický kostel z roku 1879, který byl v roce 1999 zrekonstruovaný.
Prohlídku dětské léčebny VESNA jsme už nestihli.
Janské Lázně po jejich návštěvě vidím ne jenom jako lázeňské město, kde se léčí pohybové ústrojí, ale i jako centrum letních a zimních sportů. V roce 1925 zde dokonce proběhlo II. mistrovství světa v severských disciplínách.
Je to zároveň město plné krásných stylových hotelů a penzionů s pestrou nabídkou jídel.
Přidejte odpověď