Vždycky se říkalo, že řemeslo má zlaté dno. V současné době to platí dvojnásob. Klidně bych řekla, že dnes má řemeslo platinové dno.
Každým rokem se snažím něco vylepšit na chatě. Loni jsem si řekla, že zrenovuji posezení pod vrbou. Tak to byl z mé strany opravdu nápad za všechny prachy.
Když jsme chatu koupili, bylo tam do stráně vsazené kamenné posezení. Z betonové skruže na něm bylo v podlaze vybudované ohniště, kolem vrby nedodělaná lavička. Na první pohled pěkné, na druhý pohled hrůza.
Záhy se ukázalo, že v ohništi, které je utopené pod úrovní podlahy, oheň nehoří. Lavičku, na které budou přátelé sedět zády k sobě, asi nikdo nechce dodělávat. No a po nerovné kamenné podlaze se nedalo chodit. Kdo by si chtěl zvrtnout nohu, ať se projde.
Z místa k odpočinku se stal prostor na ukládání dřeva. A co si budeme namlouvat. Když jsme něco vyřadili, tak než se to odvezlo, skončilo to na tomto místě.
Krušnohorec před lety vybudoval dřevník, dřevo tedy z tohoto prostoru zmizelo a smysluplné využití jsem pro toto místo nenašla. Stůl ani židle se na hrbolatou podlahu postavit nedaly. Nejdříve mě napadlo položit na podlahu dlažbu, ale když jsem viděla rozpadající se zeď, bylo rozhodnuto. Zeď nechám zbořit, postavit novou a na podlahu položit dlažbu. Tehdy to vypadalo tak jednoduše, vůbec jsem netušila, co mě čeká. Kdybych to jenom trochu tušila, tak tam stojí kamenná zeď navždy.
Řemeslníka, kterého jsem loni oslovila, znám už léta. Hodně toho už na chatě udělal. Je fajn, že mu mohu dát klíče od chaty a nemusím tam s ním pokaždé jezdit. Je šikovný, ale je pravda, že v poslední době už ty termíny nejsou nic moc. Risknu to. Ono dneska sehnat spolehlivého a šikovného řemeslníka není nic snadného.
Vše bylo na dobré cestě, řemeslník souhlasil, jenom mu mám zavolat tak dva měsíce dopředu, aby si udělal čas.
Rok se s rokem sešel a byl tu začátek dubna. Zkusila jsem zavolat a domluvit termín. První volný termín byl na konci července, po dovolené. Původně jsem si sice myslela, že už bych mohla mít posezení hotové alespoň ke konci prázdnin, ale nevypadá to.
Další měsíc se nic nedělo. Tak jsem mu v květnu zavolala. Domnívala jsem se, že bychom se měli sejít a domluvit zakázku. Tak už v červnu se zadařilo. Sešli jsme se na místě činu.
Evidentně se něco změnilo a do mého posezení se mu nechtělo. Zeď by postavil, ale to bourání a odvoz kamene nezvládne. Začala jsem zachraňovat situaci. Tak kdybych někoho sehnala na bourání a odvoz, tak by zeď postavil a dlažbu položil? Domluveno. Zeď zlikviduji a on novou postaví.
Začala jsem shánět zdatné chlapy na bourání. Po 20. červenci musí být zeď zbouraná, kameny odvezené, aby bylo vše připraveno na stavbu. S pomocí syna se podařilo a peníze začaly lítat. Kontejner za 6 tisíc korun byl za pár hodin naplněný a kameny nebylo kam dávat. Pracovní parta odjela, kameny zůstaly. Potřebovala bych takové kontejnery nejméně ještě dva. Už to vypadalo, že by mohla být práce dokončena, když se pracovní partě rozbilo auto a pracanti nedorazili. Pořád jsem ještě měla do stavby zdi rezervu, tak dobré.
Konečně se zadařilo, zeď byla celá zbouraná, kameny pryč, mohlo se začít se stavbou.
Na konci července to začínalo být napínavé. Pršelo, svahu hrozilo, že se sesune a řemeslník nikde. Začátkem srpna jsem obdržela hrubý rozpočet. Odjela jsem na dovolenou a doufala, že se stavba rozjede. Krátce za rozpočtem přifrčela žádost o zálohu na materiál a obrázek dovezeného materiálu. Tak snad se to už pohne.
Tak to jsem se spletla. Vrátila jsem se z dovolené a materiál tam ležel, jak ho řemeslník nafotil. Teprve 19. srpna se stavbička pohnula.
Přijela jsem na chatu a zaradovala se. Stavba se trochu pohnula. Když jsem ale viděla, že zeď je snad 20 – 30 cm od svahu, zhrozila jsem se. Co teď? Čím tu mezeru zasypu? Všechny kameny jsem za draho nechala vyvézt a teď je zase budu za draho kupovat? Připadala jsem si jak ve špatném filmu. Kdybych kamennou zeď obestavěla, tak by to z hlediska prostoru dopadlo stejně a ještě bych ušetřila.
To jsem ještě nevěděla, že řemeslníka začne bolet rameno a stavba bude stát. Začala jsem sondovat, jestli nemám na dostavbu hledat někoho jiného. Prý to zvládne.
Za měsíc si sehnal pomoc a stavba zase trochu pokročila.
Pak se zase dlouho nic nedělo. Rameno bolelo, rozbitá flexa, to byly důvody, proč stavba nepokročila další měsíc.
V říjnu nám došla trpělivost, zakoupili jsme další tvárnice a dali se do stavby sami. Za zeď jsme položili nopovou fólii a mezeru mezi zdí a svahem zasypali. Začali jsme se zajímat i o stříšky na zeď a smířili se s tím, že si zeď doděláme sami.
Měli jsme už vybrané stříšky, nastudované jejich lepení, když se mistr zednický ozval, že se dívá po stříškách a jestli je má koupit. Vypadalo to, že se blýská na lepší časy, že přece jenom zeď dodělá. Radost byla předčasná. Stříšky se sice za nějaký čas na chatě objevily, ale nikdo je zase nelepil. Brzy jsem se dozvěděla, že se dostavila virózka.
Na položení dlažby mám zapomenout, ale poptá se známého.
Z virózky se vyklubalo podezření na zápal plic a stříškám bylo odzvoněno.
K mé radosti se ozval pokladač dlaždic. Byl už začátek listopadu, tedy nejvyšší čas. Beton na obrubníky by neměl přemrznout. Hle, hned byl na světě i rozpočet na položení dlažby. Panenky se mi protočily, ale co už, když jsem se do toho pustila. Trvala jsem na schůzce a domluvení všech podrobností. Vrba má rozsáhlé kořeny, tak jsem chtěla vědět, jak kolem nich položí dlažbu. Žádný problém, vše půjde hladce.
Dlažba byla položena, jela jsem se podívat. Domluva, nedomluva, kolem kořenů to bylo právě tak, jak jsem nechtěla. Takže díky posunuté zdi jsme přišli asi tak o 30 cm posezení a teď díky kořenům o další prostor. Přes kořeny naházel štěrk, kameny, které vykutal z podlahy a hned jsem měla u posezení jako bonus i nevkusnou skalku. Kořeny prý nešly uříznout. Jak říká syn: „Všechno jde, když se chce, jenom to někdy jde obtížně.“ S tím jsem se už nechtěla smířit. Opět nastoupil Krušnohorec a kořeny vykutal, dlažba se posunula a konečně jsem byla spokojená.
Za týden prý přijede i přilepit stříšky. Vypadal solidně, tak snad jo. Domluveni jsme byli na neděli na desátou hodinu. Venku bylo ošklivě, ale na domluvenou schůzku jsme jeli. „Už“ po půl desáté volal, že nepřijede. To zatracené posezení nebere konce. Dorazil naštěstí druhý den a vše dodělal.
Hurá!!! Je půlka listopadu a posezení je hotové. Prostor kolem kořenů vrby se dodělá na jaře. Na Vánoce přijedou na chatu moji sourozenci. To je snad posadím místo do vyhřáté chaty pod vrbu, aby se ještě letos posezení využilo.
Po této zkušenosti jsem příští rok jasná. Žádní řemeslníci. Ke kořenům vrby zaseju trávu, na zídku posadím truhlíky s květinami a nehnu se odsud. Bude to satisfakce za letošní rok.
Přidejte odpověď