Blížil se čas návratu z dovolené a Krušnohorec přišel s nápadem, podívat se cestou domů do St. Gallenu, hlavního města stejnojmenného švýcarského kantonu. Město je vzdálené necelých 90 km od Curychu, kde jsme pobývali na dovolené. Mně se to moc nelíbilo. Cesta domů je daleká a to jsem nejradši, když už se nikde nezastavujeme a nezdržujeme se žádnými prohlídkami, tedy ani katedrálou, na kterou mě Krušnohorec lákal.
Na druhou stranu je pravda, že St. Gallen je při cestě. Tak jsem nakonec souhlasila.
Cestou jsme se ještě museli zastavit pro čokolády ve Wallisellenu, protože nepřivézt čokolády, jako bychom ve Švýcarsku nebyli. I když nejsem zrovna milovníkem sladkého, ve speciálkách na čokolády přecházejí i mně oči. Mají tam vystavené nejrůznější čokoládové desky a z nich nasekané variace v dárkovém balení, pralinky,… Druhů čokolád je nespočetné množství.
V tubusech jsou nasekané hranoly nejrůznějších příchutí čokolády. Mléčné, hořké, bílé s ořechy, bez,…
Čokoládu jsme měli, mohli jsme vyrazit na prohlídku města St. Gallenu, především tedy barokní katedrály St. Gallen (sv. Havel) z poloviny 18. století, která je součástí opatství sv. Havla. Opatství a katedrála jsou zapsány na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO.
Vešli jsme dovnitř. Tak jestli jsem si myslela, že v Solothurnu katedrála sv. Ursena je nádherná, tak tady musím hodně přidat. A na rozdíl od mnohých našich kostelů (např. sv. Barbora v Kutné Hoře) je vstup zdarma.
Tak zpovědnic jsem napočítala po každé straně osm. Asi žije v St. Gallenu hodně hříšníků. No a lavic je tam 34 řad.
Ještě jsme zapálili svíčku za Páju a vydali se na prohlídku náměstí. Tam nás zaujaly nádherné malované domy.
Pak nastal čas oběda. Na náměstí byly samé italské restaurace. To jsme nechtěli. Do italské restaurace si můžeme zajít doma. Kousek od náměstí jsme narazili na restauraci, která vypadala, že by mohla být švýcarská. A byla.
Zde jsme obědvali
V poledním meníčku nabízeli k hlavnímu chodu buď polévku a nebo sezonní salát. Já si vybrala salát s výbornou zálivkou, Krušnohorec přesolenou polévku. Hlavní jídlo jsme si dali stejné, bratwurst s rösti.
Po rösti jsem pásla již v Zermattu, ale nenarazila jsem tam na ně. Je směšné, že první, které jsem jedla, byly mé vlastní výroby. Dostala jsem polotovar od tehdejší švýcarské přítelkyně mého syna. Syn mi řekl, že je to něco jako náš bramborák. Přečetla jsem si návod na přípravu a aniž bych věděla, jak má jídlo vypadat, jsem se dala do práce. Je to už dost let, ale pamatuji se, že mi placka moc nedržela pohromadě. Náš bramborák to určitě nebyl. Ale chutnaly mi. Tak teď, když na ně narazím, tak si je dávám. Placka Švýcarům drží pohromadě, ale při konzumaci se také rozebírá.
Pak jsme pokračovali v prohlídce města. Navštívili jsme ještě protestantský kostel sv. Laurence
Dominantou kostela jsou varhany. Zrovna je v době naší návštěvy ladili.
Podstatné jsme viděli. Byl čas se vydat k autu, cestou jsme narazili ještě na zajímavou fontánu.
A pak už následovala jen cesta domů.
Přidejte odpověď