Koncem srpna jsem se vracela domů a ve schránce jsem našla dopis z IKEMU. Krve by se ve mně nedořezal. Co mi mohou chtít? Hned se mi začal vracet rozhovor s doktorem po nepodařené operaci dcery v nemocnici v Ústí nad Labem.
Nejprve mě napadlo, jestli se se mnou nechce spojit obdarovaný orgánem mojí dcery. To jsem hned zavrhla. To je blbost. Takhle to nefunguje. Tak jako se já nikdy nedozvím, komu byla játra mé dcery darována, tak se obdarovaný nedozví o Páje.
Doma jsem hned otevřela obálku a byla tam pozvánka. Zvali pozůstalé dárců orgánů a zdravotníky z dárcovského programu na „Společné setkání a koncert“. Tak to by mě ani ve snu nenapadlo, že IKEM pořádá takové akce.
První moje reakce byla: „Nikam nejedeme“. Jako bych si toho všeho už neužila dost. A zase si to všechno připomínat jsem opravdu nechtěla.
Čas plynul, občas jsem si na pozvánku vzpomněla, ale o účasti na setkání jsem stále neuvažovala.
Pár dní před vypršením lhůty pro objednání vstupenek mě přepadla zvědavost. Když tam nepojedu, tak se nikdy nedozvím, co takové setkání obnáší, o co jsem přišla. Nebudu vědět, kdo se setkání zúčastnil, co jim lidé z dárcovského programu řekli,… Také jsem se nikdy nesetkala se skupinou lidí se stejným osudem a ti tam určitě budou. Zvědavost ve mně vyvolala hodně nezodpovězených otázek.
V kostele Pražská křižovatka jsem také nikdy nebyla a asi se tam jen tak nedostanu. Je to bývalý gotický kostel svaté Anny ze 14. století na Starém Městě v Praze. Od 18. století tento kostel slouží k jiným účelů, než byl vybudován. Nynějším vlastníkem je Národní divadlo, které ho dlouhodobě za symbolickou cenu pronajalo Nadaci Dagmar a Václava Havlových Vize 97. Konají se zde nyní nejrůznější kulturní akce. Produkci Ondřeje Brzobohatého také neznám. Přestože je kostel odsvěcen, určitě si Krušnohorec také přijde na své. Dost důvodů se této akce zúčastnit.
Jede se!
Obávali jsme se páteční ucpané Prahy, proto jsme vyrazili dříve. Možná až moc. Do akce zbývala celá hodina. Škoda, že nebylo tepleji. Dalo by se projít nedaleký Karlův most a nebo se projít po nábřeží Vltavy. Udělali jsme alespoň krátkou procházku po okolí.
I přes chladné počasí lidé posedávali na zahrádkách kaváren.
Byl čas se vydat do kostela Pražská křižovatka.
Vstoupili jsme do kostela. Tak hurá, kostel je vytápěný. Nezmrzneme.
Z každého kouta kostela na Vás dýchne vzpomínka na Václava Havla. Dominantou pódia jsou dvě srdce pro Václava Havla.
Do kostela by se mělo vejít přes 400 lidí. Říkala jsem si, jak se do jednolodního kostela vejdou. Vejdou, v kostele je vybudován balkón tzv. kruchta se sedadly a různými vzpomínkovými předměty na Václava Havla.
Kostel se začal zaplňovat, lidé v klidu korzovali, prohlíželi si interiér a vzpomínkové předměty na Václava Havla. V kostele vládla klidná atmosféra. Zkrátka ticho jako v kostele. Dokonce se na mě nikdo neobořil, když jsem si z horního schodu fotila pódium a utvořila se za mnou velká fronta. Já si myslela, že nikdo nemá potřebu jít dolů ani nahoru a on mi jenom nikdo nechtěl kazit záběr.
Konečně byl čas se usadit na místa a vyčkat na zahájení společenské akce.
Paní docentka z dárcovského programu nás přivítala, pronesla k nám pár slov plných díků a pozvala na pódium ředitele IKEMU. Ten pronesl rovněž proslov plný díků jak zdravotníkům, tak dárcům i pozůstalým dárců. Vystoupili i tři obdarovaní a jedna pozůstalá, jejíž manžel daroval orgány. Byla to čtvrthodina plná emocí.
Pak nastal čas na koncert. Na pódium přišel Ondřej Brzobohatý a jeho doprovod na saxofon Matouš Kobylka. Ondřej Brzobohatý hrál na klavír a zpíval své písně. Některé byly celé z jeho tvorby, jiné jenom upravené. Úplně nevím, jestli bych ještě někdy šla na jeho koncert. Asi to zrovna není styl, který se mi úplně líbí. Ale vůbec to neznamená, že byl koncert špatný. Jenom ne pro mě.
Z této akce jsem přesto odcházela s dobrým pocitem. Uvědomila jsem si, jak je práce zdravotníků dárcovského programu obdivuhodná. Když tehdy dcera umírala a v nemocnici mi řekli, že počkají, až umře a pak že si přijedou z IKEMU pro její orgány, propukla jsem v pláč. Stále si tento rozhovor pamatuji, jako by k němu došlo včera a stále si myslím, že se musí taková smutná skutečnost podat úplně jinak. Zkrátka citlivě a ohleduplně k pozůstalým.
Na setkání jsem měla možnost vidět hned tři zachráněné lidi, kteří žijí už několik let plnohodnotným životem. Jedna paní měla dokonce implantované hned dva orgány. Ano, dárcovství má smysl.
Tak jsme si tak říkali, že Pája, milovnice výletů, nás vlastně pozvala i po smrti na výlet. Kdo by to byl řekl. Díky, Pájo!
Přidejte odpověď