Po zkušební jízdě dvoutaktním Trabantem jsme na procházce potkali Trabanta. Řítil se do kopce poměrně rychle a ani nejel tak hlučně, jak jsem si pamatovala z naší jízdy. Nikdy před naší projížďkou bych si Trabanta nevšímala a natož, abych přemýšlela o jeho jízdních vlastnostech. Nyní to bylo jiné. Dokonce se mi chtělo i zamávat. Začala jsem se zajímat, proč je tento Trabant tak málo hlučný. Napadlo mě, že Trabant nechává všechen hluk uvnitř auta, aby majitel nezapomněl, v čem jede a nebo, aby neklimbnul za volantem. Navenek se ovšem chová distingovaně jako každé jiné spořádané auto. Třeba i toho našeho zapůjčeného Trabanta jsme slyšeli jenom my. Krušnohorec vše uvedl na pravou míru. Tento Trabant bude čtyřtaktní. Pak už jsem své nahlas pronesené úvahy litovala. Vyslechla jsem si přednášku o historii čtyřtaktních Trabantů.
To jsem ještě nevěděla, že už má objednanou jízdu takovýmto Trabantem. Dva víkendy za sebou by bylo moc, ale ten další bych už podle něj mohla zvládnout. Ne, ne, abych s ním jela, musel přihodit nějaký trumf. Tím byla výstava Svět medúz. Tak se nedalo nic dělat, jede se.
Říkala jsem si, že tentokrát to už bude pohodová jízda. Trabant by neměl být tak hlučný, řazení má na podlaze jako dnešní auta, tak v čem by mohl být problém?
V půjčovně si nás už paní pamatovala. První výklad o řízení Trabanta už považovala za dostačující, předala nám klíčky a mohli jsme vyrazit. Jenom jsme byli ještě majitelem vozu upozorněni, že bychom neměli jezdit na dálnici a taky bychom to neměli rozjíždět na více než 100 km za hodinu.
Ale jak to udělat? První jízda byla částečně po dálnici a tato porovnávací by měla být stejná, jenom opačným směrem. Nedá se nic dělat, dálnice bude.
Krušnohorec se pracně poskládal za volant Trabanta a mohli jsme vyrazit do Berouna. Myslela jsem si, že už Krušnohorec jízdu v Trabantu zná, že není čeho se obávat. Ale i tady řazení v Trabantu překvapilo. Řadící páka byla sice na podlaze, ale hodně vepředu, takže se zdálo, že na ni Krušnohorec skoro nedosáhne.
Krušnohorec se předklonil, nahmatal jedničku a vyrazili jsme. Takže na co se soustředit? Nezapomínat zapnout a vypnout světla, ručně vracet blinkry a stále si říkat: „Pětku a šestku to nemá.“
Zařazení trojky šlo, neboť dvojka je o něco blíž. Když ovšem došlo na čtyřku, zjistila jsem, že je zase zle. Krušnohorec mi sice nešmátral po noze jako při řazení u volantu, ale jeho ruka pořád něco hledala ve vzduchoprázdnu. Bylo to legrační a zkraje se to zdálo nekonečné. Při jízdě po Praze nic moc. Brzy našel polohu, ve které na páku dosáhnul.
Trabant byl trochu méně hlučný, vše se zdálo být v pořádku. Jízdu si už tentokrát užiju. Už jsem zapomněla na serpentiny. Nevím, jakou rychlostí jsme jeli, ale mně to připadalo při tom klepání jako bychom jeli stovkou. Krušnohorec si byl jistější než při první jízdě, řezal zatáčky a užíval si to. Já zase trpěla. Byla jsem ubezpečena, že se nepřevrátíme, že Trabant dobře sedí. Tak to mě opravdu uklidnilo.
Držák na navigaci jsme zapomněli doma, takže průběh zatáčky byl ve hvězdách. Ani jsem se tentokrát nemohla podívat, co nás při vjezdu do zatáčky dále čeká.
Konečně jsme vyjeli serpentiny a dojeli jsme nějaké couralíky. Řidič jedoucí v BMW za pomalou Fábií nepředjížděl, tak i Krušnohorec se udržel. To se cení.
Na dálnici to bylo horší. Krušnohorec se rozhodl zkusit, kolik z Trabanta vytáhne. Tachometry v autech nejsou prý přesné. Ukazují více než je skutečná rychlost. Připojila jsem se tedy na Mapy.cz a hlásila okamžitou rychlost. Dostali jsme se na 120 km/hodinu. Vzpomněla jsem si na majitele a jeho doporučenou rychlost 100 km/hodinu. Krušnohorec měl patrně nohu s plynem na podlaze, tak byl spokojený s naměřením maximálky, já byla spokojená, že nám auto nevzplálo a pak už k mé radosti zpomalil.
Za dvě hodiny jízdy jsem ujeli skoro 100 km. Auto jsme vrátili v pořádku. Ze všeho nového jsem trochu vystrašená. Myslím, že další jízda by byla už bez nervů.
Když se tak zamýšlím nad hlučností Trabantů, tak je dobře, že se dříve tolik nejezdilo auty. Při dnešním každodenním používání vozů by mohlo být společné moto majitelů Trabantů: SEJDEME SE NA UŠNÍM.
Ještě jsme si dali v Trabant muzeu kávu a trochu si popovídali s provozovateli Trabantů. Postěžovala jsem si, že nám nikdo nemával, jak jsem si původně myslela. I když tentokrát při zpáteční cestě na čtyřproudovce do Prahy jsme si všimli, že jedno auto jede vedle nás pořád stejnou rychlostí. Zjistila jsem, že nás natáčí. Tentokrát jsem se mohla dočkat a jako první zamávat a možná bych se dočkala opětovného zamávání. Kdo ví, kde se s Trabantem objevíme, jestli z nás nebudou mediální hvězdy.
Pochvalovala jsem si počasí a říkala, že by to odpoledne bylo na pomalou vyhlídkovou jízdu v kabrioletu. Jaká náhoda. Za 14 dní půjčují Trabanta se stahovací střechou. Tak kdo ví, čím příště pojedeme.
Přidejte odpověď