Vybírat pro někoho dárek je pro mě opravdová dřina. Chtěla bych dárkem udělat radost, ale při nákupu jsem vždy nerozhodná. Nápadů také moc nemívám.
Loni se už blížily Vánoce a já pořád neměla pro Krušnohorce žádný dárek. Vypadala jsem, že se připojím k chlapům, kteří nakupují dárky na Štědrý den.
Krušnohorec je milovníkem automobilů, o čemž svědčí i jeho internetová automobilová encyklopedie. Podařilo se mi sehnat jednu motoristicky zaměřenou knihu, o které jsem se domnívala, že by ji nemusel mít a pár modýlků, které léta sbírá.
Vděčným dárkem bývala projížďka zajímavým autem. Společností, které zapůjčují auta ubývá a kdo se má také vyznat v tom, co ještě neprojel?
Napadlo mě si zjednodušit život a navrhla jsem Vánoce bez dárků. Zůstalo to bez odezvy, tak jsem se dovtípila, že se ode mě stále nějaký dárek očekává.
I když Krušnohorec umí s dárky také překvapit. Před pár lety, první dárek, který jsem rozbalila, byla gola sada. Až jsem se vylekala. Hlavou mi hned proběhlo, jestli se se mnou nepočítá s nějakými montážními pracemi, při kterých budu tuto sadu potřebovat. Bála jsem se rozbalit další dárek. Co když tam bude kladívko? Oddychla jsem si. Ukázalo se, že gola sada byla přiložená jako dárek k mobilu, který jsem od Krušnohorce dostala.
Když nevíš, zeptej se. Tak jsem tak učinila. Sice to nebude překvapení, ale na druhou stranu ani zklamání. Přál si jízdu Trabantem. Tak to jsem nečekala. Žádné Lamborghini, žádné Porsche, ale Trabant.
Objednala jsem tedy jízdu Trabantem. Netušila jsem, že jsem tím koupila dárek i pro mě.
Blížil se den projížďky a Krušnohorec pronesl, že bych s ním měla také jet. Mně se nechtělo, možná jsem se i trochu bála, ale když slíbil, že pak navštívíme sestru, kterou jsem dlouho neviděla, bylo rozhodnuto. Jedu.
Trabanty půjčují v Trabant muzeu v pražském Motole. Přijeli jsme půl hodiny před jízdou a navštívili muzeum.
Muzeum je úzká dlouhá místnost, kde kromě Trabantů vystavují nejrůznější předměty z bývalé NDR. Německé hračky mi připomněly moje dětství. Na pokojíčcích pro panenky jsem mohla nechat oči. Vzpomněla jsem si i na skřítka, který uváděl německý večerníček.
Exponáty v muzeu byly i vtipné.
Přívěs s piknikovým vybavením mě uchvátil. Hned jsem si vybavila Němce, kteří dříve u nás hojně stanovali. Ráno si nalévali čaj z konvičky z porcelánového servisu, měli na stolkách vázičky s lučním kvítím. My barbarsky jedli z ešusu.
Měli tam i trenažér na řazení u volantu. Zkoušela jsem to a moc mi to nešlo. To ve mně vyvolalo obavy, jak Krušnohorec zvládne jízdu po Praze.
V muzeu měli snad z bývalé NDR všechno. Postrádala jsem tam jenom dederonové záclony a košile, pro které se tam kdysi jezdilo.
Půl hodina, kterou jsme si vyhradili na prohlídku muzea, brzy uběhla a vyrazili jsme na projížďku Trabantem.
Krušnohorec podepsal smlouvu a byl poučen o specifikách řízení Trabanta. Pak už to bylo jenom na něm.
Sedla jsem k němu, oba jsme doslova práskli dveřmi, zapnuli pásy a vyrazili směr Kladno. Na jízdu a ohluchnutí jsme měli 2 hodiny.
Motor řval a bylo jedno, jestli jsme jeli na jedničku nebo čtyřku. Seděli jsme těsně vedle sebe. Pochopila jsem, že mezi nás by se řadící páka nevešla. Krušnohorec občas zapomněl a při řazení místo páky u volantu chytil moji nohu.
Já měla nervy, jestli nám to někde nechcípne, jestli Krušnohorec dobře zařadí, jestli se na křižovatce rozjedeme, jestli… Krušnohorec se pořád smál. Podle paní z půjčovny je Trabant ve výborném stavu, tak co by se mohlo asi tak stát?
Při padesátce jsem si myslela, že jedeme asi tak 200 km za hodinu. Přemýšlela jsem, jestli je lepší, když Krušnohorec ve svém autě jede rychle, řeže zatáčky anebo jedeme pomalu Trabantem. Vyšlo to asi nastejno.
Myslela jsem si, že s takovým autem ani nemůžeme na dálnici. A mohli. Krušnohorec Trabanta rozparádil na rychlost přes 100 km za hodinu. Obávala jsem se, že nám karosérie odpadne a když bude dobře, zůstaneme v sedačkách na podvozku. Nic takového se nedělo. Opustili jsme dálnici, rychlost se zase snížila a my se plazili do kopce do serpentin. Kupodivu Krušnohorec ani nemusel přeřadit na jedničku a serpentiny jsme vyjeli. Mířili jsme do Berouna.
Mezitím mi Krušnohorec nezapomněl sdělit, jak je nebezpečné bourat Trabantem, neboť Trabant nemá žádné bezpečnostní prvky a při srážce se bakelit rozštípe. Přesně tohle jsem potřebovala slyšet.
Chvíli před dojezdem jsem si rýpla: „Tak ty jsi tím Trabantem ani nikoho nepředjel“. Tím jsem považovala náš rozhovor za skončený a vyřešený. To jsem si ovšem naběhla. Do této chvíle to asi Krušnohorce ani nenapadlo. Rozhlédl se a zjistil, že se courá za nějakým Peugeotem na sedmdesátce padesátkou. Jedinečná příležitost to napravit. Podřadil, motor zařval a my vyrazili do levého pruhu a předjeli pomalého Peugeota. Tak si Krušnohorec splnil všechna svá očekávání.
Za domluvené dvě hodiny jsme šťastně dorazili do půjčovny. Oddychla jsem si. Jízdu jsme přežili.
Nyní se Krušnohorec dozvěděl, že nově půjčují čtyřtaktní Trabanty. Ty určitě nebudou tak hlučné. Já už vidím, kde budu trávit další víkend. A za 14 dní na čtyřtaktního Trabanta skutečně došlo…
Přidejte odpověď