V červenci letošního roku (2021) jsme navštívili zámek Kačina, kde jsme shlédli zkrácenou verzi muzikálu Čas růží. Považovala jsem ho asi za nejhorší, který jsem kdy viděla. Dost jsem ho tehdy pomluvila v reportáži Výlet na zámek Kačina.
Po muzikále jsem pronesla, že by mě zajímalo, jestli i nezkrácená verze, která se hraje v Hudebním divadle Karlín, je také tak hrozná. Krušnohorec zareagoval a po čase koupil lístky do Karlína. Prý se pojedeme přesvědčit.
Běžel čas a najednou se přiblížil den „D“ a my měli vyrazit do Prahy. Vůbec se mi nechtělo. Při pomyšlení, že budu někde sedět tři hodiny s respirátorem, se mi dělalo špatně. Začala jsem se ujišťovat v tom, že s tím, když nezjistím, jestli je představení v Karlíně lepší, klidně dovedu žít.
Pak mi to nedalo a podívala jsem se na stránky karlínského divadla, abych zjistila, kolik bláznů si koupilo lístky. Myslela jsem si, že to bude slabota, že se v této, stále covidové době, nikomu nikam do uzavřených prostor nechce. Omyl. Divadlo s kapacitou 921 míst bylo téměř plné. Ojediněle sem tam jedno místo prázdné. Když už na těch stránkách jsem, kouknu se, kolik stojí lístky. No, Krušnohorec koupil ty nejdražší. To kdybych to tam měla prospat, tak jedu. Uvidím, jestli se v divadelních sedačkách spí lépe než občas při televizi na našem obývákovém gauči.
Po půl páté jsme vyrazili do karlínského tříhodinového hotelu. Tak dlouho měl muzikál trvat. Pátek podvečer, Praha ucpaná. Navigace stále přepočítávala a nabízela nám z hlediska provozu tu zaručeně nejlepší trasu. Tak nevím, jak by vypadala ta původní, po které jsme chtěli jet, protože i tady jsme stále stáli, a to i na zelenou. Nebylo kam se rozjet.
Konečně jsme byli v Karlíně. Po dlouhé době jsme bez problémů zaparkovali na Florenci, kde bylo stále dostatek prázdných míst. Vydali jsme se směr divadlo. Ke vchodu jsme ani nedošli, rovnou jsme se zařadili do dlouhé fronty před divadlem. Kontrolovali vládou stanovená opatření na Covid pro vstup do divadla.
Když jsme se dostali dovnitř, šli jsme se podívat, co nabízejí v místním baru. Nějaké pití, asi zadarmo, žádné ceny jsem nikde neviděla. Snědli jsem jim poslední dva chlebíčky, dali si jeden a půl deci bílého a šli se usadit na místa. Byl nejvyšší čas.
Usadili jsme se do pohodlných sedaček, rozhlédli se a zjistili, že většina návštěvníků sundala respirátory. Konečně zvítězil zdravý rozum. Na co všechna ta potvrzení, která kontrolují před vstupem a zdržují? Porušení vládních opatření jsem uvítala a respirátor uklidila do kabelky. Navíc jsem seděla do uličky a ohrožovala maximálně Krušnohorce.
Na orchestr jsme sice neviděli, ale dirigent byl stále vidět na bočních televizích umístěných na balkónech. Po celou dobu jsme mohli kontrolovat, že je s hudbou vše v pořádku, že si šéf neodskočil na kafíčko.
Divadlo se od té doby, co jsem tam naposledy byla, stalo světovým. Nad oponou šly anglické titulky, a to jak mluveného textu, tak písní.
Kromě dospělých tam hrálo a zpívalo i několik docela malých dětí. Jeden klouček byl svojí bezprostředností obzvláště kouzelný. Ve 22 hodin, kdy divadlo končilo, měly asi být už v posteli, ale když si to umění vyžaduje…
Tak tady měl muzikál děj, nebyl vytržený z kontextu jako na Kačině a všechno bylo úplně jiné, zkrátka lepší.
Do města přijela pouť, kde se malý kluk zamiloval do dívky od kolotoče. Hlavního celoživotně zamilovaného hrdinu hráli hned tři zpěváci. Jako malého, již zmíněný bezprostřední chlapec, mladého muže hrál Roman Tomeš a starce Pepa Vojtek. Hlavní ženskou roli hrála malá holčička, které sice nebylo rozumět, ale byla roztomilá a když vyrostla, na prknech se objevila Eva Burešová. Stařena se nekonala, postava Evy Burešové umřela na nevyléčitelnou nemoc jako mladá.
Písníčky od Karla Gotta se do děje hodily a zpěváci se opravdu snažili. Muzikál byl veselý, plný tance. Roman Tomeš rozesmál diváky, kdy jako mladý úspěšný zpěvák vedl s novináři rozhovor a úspěšně napodoboval hlas Karla Gotta.
Myslím, že zpěváci do vystoupení vložili, co mohli. Neusnula jsem a byl tu konec. V 21.30 hodin skončil muzikál a zpěváci bezprostředně navázali zpěvem písní, které již v muzikále zazněly. Diváci se dostávali do varu. Tleskali, křičeli, pískali. Když při bouřlivém potlesku zaznělo z pódia: „Neslyším vás, jste tam?“, tak jsem si připadala spíš jako na Portě než v divadle. Z hlediště se samozřejmě ozýval řev, který druhou stranu ujišťoval, že jsme neutekli, že jsme pořád v hledišti.
V 21.45 hodin došlo na děkovačku. Hlediště vřelo, lidé asi po 5 minutách za obrovského aplausu vstávali ze sedaček a dávali protistraně najevo, že se jim vystoupení opravdu líbilo. Na pozadí začali promítal záběry ze starých vystoupení ještě mladého Karla Gotta. Posledních 5 minut jsme zapnuli baterky na mobilech a mávali jimi všem na jevišti.
Muzikál měl končit ve 22 hodin. Úderem 22. hodiny obě strany uvědoměle s veselím skončily. Rozsvítilo se světlo a my se odebrali k východu. Tam na nás ještě čekal panel se smajlíky a každý měl možnost zmáčknutím různě tvářících se smajlíků zhodnotit vystoupení. Oba jsme zmáčkli vysmátého smajlíka s pusou πr (polovina kružnice) a vyrazili na parkoviště.
Nakonec jsem byla ráda, že jsem to nevzdala a do té stověžaté vyrazila. Stálo to za to.
Přidejte odpověď