Na Moravu jsme dorazili už v pátek navečer. Ubytovali jsme se v penzionu na konci vesnice Blučina. Za námi už byla jenom pole a vinice. Pobíhali na nich zajíci, bažanti a v poli s červenou řepou se pásla srna. Nám se líbila, majitel políčka by z ní určitě nadšený nebyl.
Na večeři jsme se vydali do pár kilometrů vzdáleného městečka Rajhrad. Byla nám doporučena restaurace U Kašny. Bylo něco po 20. hodině, tak jsme měli obavy, jestli nám ještě uvaří. V restauraci sice nikdo nebyl, ale zavírali v 21 hodin.
Příjemný číšník ochotně přinesl jídelní lístek. Takovou zajímavou nabídku jsme v městečku, které vypadalo spíše jako vesnice, nečekali. Krušnohorec si dal jako předkrm salát z chobotniček.
Moc si ho chválil. Jako hlavní jídlo si dal wok z mořských plodů s rýží..
Já jsem si objednala mix tří mas s bramborovými dukáty.
Jídlo bylo skvělé. Ceny už tak skvělé nebyly. Gulášová polévka tam stála 129,- Kč. Cena rybí polévky už se vyšplhala na 199,- Kč. Jeden by si řekl, že když je ve vinařském kraji, že by alespoň víno mohlo být levnější. Tady si za jednu decku účtovali 80,- Kč.
Druhý den jsme se vydali za hlavním účelem naší návštěvy, tedy do Slavkova na Veteranfest. Teplota během dopoledne vystoupala nad 30 °C a po 12. hodině jsme už byly umořeni vedrem. Říkali jsme si, že by v zámku mohlo být příjemněji a že si tedy zakoupíme lístky. Výběr jsme měli ze dvou okruhů. Buď jsme si mohli prohlédnout zámek a nebo jeho sklepení. Ve sklepě by bylo jistě lépe, ale prohlídka začínala skoro za 2 hodiny. Tak bylo rozhodnuto. Šli jsme na zámek.
Vystoupali jsme po schodech do prvního patra, kde prohlídla začínala.
Zde jsme se dozvěděli něco o historii zámku. Jeho počátky se datují do 13. století, kdy zde žil řád německých rytířů. Středověký hrad získal roku 1509 rod Kouniců. Oldřich II. z Kounic přebudoval hrad koncem 16. století na renesanční zámek. Přestavbu renesančního zámku na barokní zahájil Dominik Ondřej I. hrabě z Kounic. Ten však po přestavbě západního křídla umírá. Jeho nástupce, syn Maxmilián Oldřich, říšský hrabě z Rietbergu původní plány upravil podle svých potřeb a v přestavbě pokračoval. Dokončení celé přestavby provedl jeho syn Václav Antonín kníže z Kounic a Rietbergu. Václav Antonín je považován za nejvýznamnějšího představitele rodu Kouniců. Byl kancléřem čtyř habsburských panovníků. Úmrtím posledního člena tohoto rodu přechází roku 1919 zámek do vlastnictví rodu Pálffyů. Po druhé světové válce byl zámek zestátněn a nyní je v držení města Slavkova.
Zámek je rozlehlý, ale prohlídka se koná pouze ve dvou křídlech, a to jižním a západním. Je zakončena prohlídkou kaple.
Inventáře v něm moc není, prohlídka se soustředí hlavně na obrazy. Na stropě v každé místnosti jsou nádherné fresky.
Zde jsme byli průvodkyní upozorněni, že noha přes lištu je pouze namalovaná.
Nejvýznamnější místností je tento historický sál. Zde bylo podepsáno příměří mezi Rakouskem a Francií. Tento sál má zvláštní akustiku. Aby byla řeč srozumitelná, musí stát osoby blízko sebe. Jinak se slova tříští a není rozumět. Bylo to kvůli vysokým politickým jednáním. Jednotlivé hloučky politiků se neměly slyšet.
Panenka sloužila k udržení teploty čaje v konvičce. Posadila se na konvičku a díky sukni stydnul čaj pomaleji.
Prohlídku jsme zakončili v kapli.
Součástí zámku je rozsáhlý park o výměře 15,5 ha. Původně renesanční park si prošel také nejrůznějšími proměnami. V 70. letech minulého století mu byla vrácena barokní podoba.
Parku už jsme si užili na Veteranfestu. Vydali jsme se na cestu do penzionu.
Přidejte odpověď