K Vánocům jsem dostala od Krušnohorce poukaz na prodloužený víkend do Františkových Lázní. Je to naše oblíbené místo, kam jezdíváme tak dvakrát do roka. Obvykle bydlíme v hotelu Bohemia, jenom v prosinci loňského roku jsme se díky neprovozujícímu wellness ubytovali v hotelu Belvedere.
Nyní zase hurá do hotelu Bohemia. Tentokrát v nadstandardu. Pokoj jsme vyměnili za apartmán s masážní vanou a k procedurám přibyla i romantická večeře.
Počasí tedy nebylo nic moc, tak jsem přibalila do kufru knihu a počítala s nejhorším. U Klášterce nad Ohří jsme vjeli do tmy a deště a čím jsme byli dál od domova, počasí se zhoršovalo.
Říká se, že nezáleží na počasí, ale na oblečení. Tak snad i na špatné počasí objevíme v kufrech něco vhodného.
Po příjezdu do hotelu nebyla slyšet čeština. Připadala jsem si jako v Německu. Jediné české auto na velkém parkovišti bylo naše.
Ubytovali jsme se a šli se navečeřet do místní restaurace. Byla vždy vyhlášena výbornou kuchyní.
Restaurace byla plná a snad díky postavám německých turistů až přeplněná. Pohromadě tolik figur XXXL je možno vidět snad jen v obchodě s nadměrnými velikostmi. Není divu, když personál jim tam nosil jeden talíř za druhým. A to se nezměnilo po celou dobu pobytu. Byli tam ráno, přes den i večer. Připadalo mi, že hotel Bohemia se stal jakousi ozdravovnou pro německé turisty.
Dali jsme si panenku s houbovou omáčkou a hranolky. Jídlo bylo chutné, nedalo se mu nic vytknout.
Druhý den ráno jsme vstávali do deště, ale kupodivu se počasí umoudřilo a mohli jsme se zajít podívat na promenádu na Frantíka a zakoupit náš oblíbený likér Dr. Adler. Byla jsem zvědavá, jestli bude mít Frantík od loňského prosince zase nový obleček. A měl. Když jsme do Františkových Lázní začali jezdit, byl nahý. Teď je z něj místní model. Vždy v něčem novém. I stromy byly nově opleteny. Dokonce i madla u dveří do obchodu. Je asi jen otázka času, kdy celé lázně budou zahaleny ne černým suknem jako v pohádce, ale kdy je ženy kolem galerie Brömse celé obháčkují.
Po procedurách byl čas na oběd. Krušnohorec přišel s nápadem, že navštívíme v nedaleké Skalné hrad Vildštejn, který si v roce 1999 zakoupil Miroslav Pumr a po dvouleté rekonstrukci ho zpřístupnil veřejnosti. Má zde být restaurace, hradní muzeum a muzeum hasičské techniky.
Dorazili jsme na parkoviště pod hradem. Ani opravená část hradu na mě nepůsobila věrohodně. Tak na to jsem tedy zvědavá.
Z parkoviště pod hradem jsme vystoupali na nádvoří. Vpravo se vcházelo restaurace, vlevo se nacházely venkovní prostory sloužící v létě ke grilování, posezení, případně jiným kulturním akcím.
Vešli jsme do restaurace a byli mile překvapeni. Pod ošklivým kabátem se skrývala krásná dobová restaurace. Od první chvíle se bylo na co dívat. Myslím, že posedět si tam a pořádně se rozhlédnout vydalo za prohlídku nějakého hradu.
Ze vstupní chodby se vchází do první místnosti restaurace. Hned na začátku narazíte na bar. Kromě jednoho hosta v restauraci nikdo nebyl. Vybrali jsme si místo na konci, abychom se mohli dobře porozhlédnout. Servírka, když musela běhat přes celou místnost, si o tom asi myslela něco jiného. Opravdu tam bylo na co se dívat.
Milá obsluha přišla hned a přinesla jídelní lístek. Opravdu bylo z čeho vybírat. Byly v něm polévky, předkrmy, masa na grilu, ryby, králík, divočina, nejrůznější přílohy, saláty, dezerty,…. na co si člověk vzpomněl. Krušnohorec si objednal houbovou polévku s 60° vejcem a jelena na smetaně s brusinkami. Já zvolila gulášek z jelena.
Zatímco jsme čekali na jídlo, nedalo nám to a prošli jsme celou restauraci. Na stěnách bylo mnoho dobových relikvií, ať už v podobě zbraní, nádobí, vycpaných zvířat a nebo kožešin. Prošli jsme i do vedlejší místnosti s nádhernými malbami na klenbách stropu.
Netrvalo dlouho a přišla polévka.
Servírka nám také přinesla ochutnávkové prkénko od místního řezníka.
Na můj dotaz, zda se za středověku psala Vysočina s měkkým „i“ a chtějí být autentičtí, mi bylo sděleno, že to psala Ukrajinka. Tak nic, jenom chyba. Nicméně jsme zakoupili 3 produkty a na cenu se ani neptejte.
Všechna jídla byla výborná. Maso měkoučké, dobře okořeněné, knedlíky nadýchané. Napadlo mě, proč je tam tak málo hostů. Tak prý v létě je hlavní sezóna a to neví, kam dřív skočit. Ale i v zimě pořádají různé akce. Večer se tam konal ples upírů.
Nastal čas opustit restauraci a jít se trochu porozhlédnout po románském hradě postaveném v letech 1166 – 1225.
Za 80,- Kč na osobu jsme zakoupili vstupenky a vydali se do patra, kde byl rytířský sál a kde zrovna chystali ples upírů. Vše opřádali imitacemi pavučiny.
Ještě bylo možno se podívat do ložnice s několika postelemi.
Po vystoupání dalších schodů jsme stanuli v hasičském muzeu. Zde se nacházela nejrůznější hasičská technika, obleky, zkrátka vše, co souvisí s hašením požárů.
Tak takováto těžká technika se nachází pod střechou. Okénka malá, schodiště úzké, tak jak to tam dostali? Vrtalo Kušnohorci hlavou. Úplně jednoduše, sundali střechu. Střecha je nová, tak nejspíš při její rekonstrukci. Exponáty jsou zapůjčené. Horší asi bude je případně vracet.
Z půdy jsme zamířili do sklepa. Tam se nachází další dvě prohlídkové místnosti, a to muzeum a kaple.
Součástí prohlídky je ještě Muzeum soudnictví a Hradní vězení. To se nachází přes dvůr v nezrenovované části hradu.
Viděli jsme asi všechno, co se dalo, a tak jsme se vydali na zpáteční cestu. Čekala nás přece romantická večeře.
Když jsme přišli v předem dohodnutou dobu do restaurace, byla jsem zděšená. Kýčovitě vyzdobený stůl a restaurace zase překypovala již nahoře zmíněnými osobami.
Výzdoba už asi pamatovalo kdeco. Bláhově jsem si myslela, že dostaneme nějaké připravené meníčko. Místo toho nám na stole přistál již pěkně přeškrtaný jídelní lístek. Vypadalo to, že Němci už všechno snědli. Ze zbylého jsem si vybrala poslední porci kuřecího steaku s mozzarellou. Na Krušnohorce už nezbyl, musel si dát kachnu s variací knedlíků. Později se ukázalo, že variaci tvoří jenom houskový knedlík. Kuře bylo přesolené nějakým grilovacím kořením, tak jsem ho ani nedojedla. Pak následoval švestkový koláč, který jsem sice nejedla, ale hodil se v této společnosti pro jeden český zbloudilý pár.
To, že jim u vedlejšího stolu spletli objednávku, nepřinesli příbory, to ještě zkousli. Když však našli v jídle cosi, co vypadalo jako hmyz, už ne. Jídlo nechali odnést, jestli ho platili a nebo ne, už nevím. Jediné, co vím, že z mého koláče, který jsem jim nabídla, měli obrovskou radost a chutnal jim.
Tak mi po spackané „romantické“ večeři tato příhoda zlepšila alespoň trochu náladu.
Druhý den už od rána zase lilo jako z konve, tak už jsme nic nepodnikali a jeli domů. Tak se příště uvidí, jestli opět hotel Bohemia.
Přidejte odpověď