Opět ve Františkových Lázních

Neuplynulo ani půl roku a my se opět vydali do našich oblíbených Františkových Lázní.

Tak jak to v účtárnách po Novém roce bývá, práce na zbláznění. Notebook jsem otevírala i o víkendu, takže opravdu nastartovaná na cestu do blázince. Někde jsem slyšela, že jsou nyní dlouhé objednávací lhůty nejenom na čipy do Škodovek, ale také na psychiatrii. Nedá se nic dělat, člověk si musí pomoci sám.

Krušnohorec našel řešení v podobě výletu do Františkových Lázní. Tam se vždy zrelaxujeme, najdeme něco nového a načerpáme novou energii.

Františkovy Lázně jsou současně místo, které milovali moji rodiče, líbilo se zde i dceři Páje. Všichni tři už bohužel nejsou mezi námi. Při návštěvě Františkových Lázní vždy na ně vzpomínáme.

Je sobota dopoledne, balíme a vydáváme se na cestu. Co si vzít na sebe? Přesto, že je teprve únor, za oknem to vypadá nádherně. Svítí sluníčko, teploměr na balkóně ukazuje 25 °C. Přibalila jsem optimisticky i slabší bundu.

Na místo jsme dorazili v době oběda. Pokoj jsme měli opět rezervovaný v hotelu Bohemia. Vždy jsme zde byli spokojení, tak asi není důvod něco měnit.

Kuchyně je zde výborná, proto je většinou problém najít v poledne volné místo. V sezóně zde mají rezervovaná místa němečtí důchodci.

Tak tentokrát zbylo místo i na nás. O co měli menší výběr jídel, o to vyšší byly ceny. Zhřešila jsem a dala si smažený plněný řízek s hranolky a tatarskou omáčku.

Na ubytování byl ještě čas, tak jsme se vydali na krátkou procházku. Bylo teprve po poledni a já zjistila, že jsem se s lehčí bundou vůbec nemusela namáhat, naopak jsem měla přibalit čepici. Na loukách ležel poprašek sněhu, louže byly zamrzlé.

Po ubytování jsme vyrazili po Františkově promenádě do centra. Musíme nejdříve navštívit symbol Františkových Lázní, sochu Frantíka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem k němu došla. Byl oblečený. Místní ženy mu upletly čepičku a šálu.

To, že místní ženy oblékají stromy, jsem již viděla v minulosti. Ale letos to rozjely ve velkém. Obháčkovaly i koule u ozdobného zábradlí, truhlíky na květiny, ověsily stromy bambulemi. Je to možná otázka času, kdy se pustí i do oblékání lázeňských domů. V zimě jim prý holé stromy na promenádě připadají smutné, tak je zbytky barevných vln rozveselují.

Po ochutnání Františkova pramene jsme se vydali k Zámečku. Tak tam jsme ještě nebyli. Prošli jsme promenádu a na konci odbočili doprava.

Cestou k Zámečku jsme narazili na informační tabule, které zmiňovaly okrašovací spolek působící ve Františkových Lázních v letech 1881 -1938. Jeho zakladatelem byl architekt Gustav Wierdermann (1850 -1914), který se zasadil o zkrášlení Františkových Lázní. Zasloužil se o vznik mnoha pamětních desek, bust, soch, které měly vnést do města nejen estetiku, ale také historii. Zároveň spolek zakoupil pozemky o rozměrech téměř 40 ha, které osadil stromy, keři a okrasnými keři. Spolek pomohl osázet a zvelebit i holé městské pozemky.

Cestou k zámečku jsme narazili v bývalém Wiedermannově parku (dnes Sady míru) na Lesní pobožnost. Jedná se o lesní oltář s reliéfem Madony, který by vybudován z bludných balvanů a v roce 1927 vysvěcen. Tuto pobožnost věnoval městu nástupce Gustava Wiedermanna ve funkci předsedy okrašovacího spolku Franz Köppl.

Odtud je to již jen kousek cesty k Zámečku, který byl přestaven z bývalé vyhlídky z roku 1916. Ta měla sloužit jako památník činnosti okrašovacího spolku. Vznikla podle plánu stavitele Franze Prosche. V přízemí se nacházela skromná restaurace, v patře bydlel hlídač, který se staral o údržbu parku a umožňoval zájemcům přístup na vyhlídku.

Po roce 1945 byly všechny pamětní stopy okrašlovacího spolku odstraněny a z vyhlídky se stala výletní restaurace Zámeček. Ono už také není kam vyhlížet. Stromy, které okrašovací spolek vysadil, vyrostly a nyní není do dálky nic vidět. V roce 1975 byl Zámeček po částečné rekonstrukci přizpůsoben gastronomii. Další rekonstrukcí prošel v roce 2005. Nyní se v přízemí nachází Café Nostalgia, v prvním patře Alchymistic Club Restaurant a ve druhém patře ubytování. V době naší návštěvy byl Zámeček uzavřen.

Ze Zámečku jsme měli namířeno k rybářské baště, kde jsme měli rezervovaná místa na večeři. Bylo ještě málo hodin a venku byla zima, tak jsme se cestou zastavili ve vile Austria na kávu a čaj.

Přivítalo nás domácí prostředí s velmi příznivými cenami. Za 150,- Kč jsme si dali latte, černý čaj, grog a meruňkový koláč.

Majitelka je zřejmě nadšenou sběratelkou panenek. Byly všude. Na parapetu jak zevnitř, tak dokonce zvenčí.

Trochu zahřátí jsme vyrazili do rybářské bašty na večeři. Při poslední návštěvě Františkových Lázní zde bylo beznadějně obsazeno.

Přivítalo nás známé útulné prostředí. Již jsme zde v minulosti několikrát byli. Měli jsme rezervované místu u krásného akvária.

Přišla usměvavá servírka a my začali objednávat. K pití jsme si oba dali bílé suché víno a k jídlu candáta na grilu. Já ještě šopský salát a Krušnohorec salát z říčních raků a bagetku.

Bašta je uvnitř krásná, je pořád na co se dívat.

Jídlo přišlo brzy a vypadalo krásně. Jenom, když jsem viděla ty porce, tak jsem si připadala, že jsme toho objednali, jako bychom sto let nic nejedli.

Večeře byla výborná a nakonec jsme ji skoro i snědli. Na závěr na účet podniku nám přinesli fíkový likér. Ten si již pamatuji z minulosti. Tradice se mají dodržovat.

Už se do nás nic nevešlo, byl čas na odchod. V břiše jako v pokojíčku, jenom kdyby venku nebyla taková zima. Měli jsme před sebou skoro kilometr cesty.

Ráno jsme vstali do slunného, ale chladného dne. Ještě v půl jedenácté jsme měli zamrzlé auto.

Měli jsme dilema. Františkovy Lázně bez návštěvy Ameriky nemůžeme opustit. Původně jsme tam chtěli jít pěšky, ale pak jsme vše přehodnotili. Pojedeme tam autem a projdeme se po okolí.

Prošli jsme se po pobřeží Ameriky, pak zabočili k bývalému hotelu Jadran, kde se v minulosti rekreovali moji rodiče. Tam jsme zavzpomínali a vraceli se kolem zoo k autu.

Mise splněna, mohli jsme se vydat na cestu domů.