Pěšky podél Flájského plavebního kanálu

Plavební kanál
Plavební kanál

Jak už jsem uvedla v předcházející reportáži Uvnitř přehrady Fláje, původně zamýšlený cyklovýlet jsme vzhledem k počasí zavrhli, ale turistice jsme se nebránili.

Po prohlídce vnitřku hráze jsme se vydali po naučné stezce podél bývalého Flájského plavebního kanálu do Českého Jiřetína. Cílem naší výpravy bylo shlédnutí Jiřetínského vodopádu.

Flájský plavební kanál byl vybudován v letech 1624 – 1629 saským kurfiřtem Johannem Georgem I. Jedná se o nejstarší plavební kanál na našem území. Sloužil více než 240 let pro plavení dřeva z Flájí do saského Freibergu.

Nový kanál, jak se mu kdysi říkalo, začínal za již dnes zatopenou vsí Fláje a pokračoval přes Český Jiřetín do Saska. Kanál končil ve městě Clausnitz, kde se vléval do řeky Muldy a plavení dřeva pokračovalo po jejím toku do Freibergu. Kanál byl ve své době dlouhý 18,2 km, hluboký 120 cm a široký 280 cm. Dnes jsou zachovány jak na české, tak na německé straně jenom části tohoto kanálu. Od roku 1958 je chráněn jako kulturní památka ČR.

Hned při vstupu na naučnou stezku nás vítala informační tabule, která nás seznámila s historií a celou myšlenkou výstavby plavebního kanálu.

Pokračovali jsme dál po zelené podél kanálu směr Český Jiřetín. Kde byl kanál, jsme se zkraje jenom domnívali. Koryto bylo vyschlé a zarostlé. Vzhledem k tomu, že bylo po dešti, bylo na lesní cestě, po které jsme šli, více vody než v kanále.

Z cesty vyčnívaly mohutné kořeny od stromů, které cestu lemovaly. Občas to po nich i pěkně klouzalo. V parních letních dnech by zde pod korunami stromů mohlo být příjemně, ale dnes bylo opravdu chladno. Myslím, že by mé prokřehlé ruce uvítaly rukavice.

Potkávali jsem houbaře, turisty s nordic walking hůlkami, ale dokonce i cyklisty. Jezdili na horských kolech i elektrokolech. To jsou jiní kádři, říkala jsem si. Počasí je na rozdíl od nás nezaskočilo. Cesta se horšila a začali jsme potkávat více cyklistů, kteří kola vedli než na nich jeli. Můj obdiv přecházel v lítost. V některých úsecích si neumím představit, jak si s překážkami poradili. Zvlášť majitelé těžkých elektrokol.

Strom přes cestu

V tomto úseku bylo koryto kanálu vyschlé, snad by se to dalo při troše dobré vůle podlézt. V případě dalšího padlého stromu už neměli cyklisté tolik štěstí.

Další podlou překážkou byly tyto schody. Ty se daly špatně přejít i pěšky.

V těchto místech musel být kanál vytesán do skály
Průrva ve skále z druhé strany

V těchto místech stojí informační tabule, která zájemce informuje o potížích, které museli stavitelé překonat, aby prorazili skalní blok.

Informační tabule

Kanál míval 9 výpustí. V případě potřeby snížení hladiny vody v kanále se voda vypouštěla do údolí. Na tabuli je zmínka o kameni z roku 1883. Ani s brýlemi jsem ho nenašla. Že by si ho nějaký šikula ukradl na skalku?

Informační tabule
Opravená výpusť z kanálu

Jak jsme se blížili k Českému Jiřetínu, vody v korytě přibývalo. Byla naděje, že uvidíme vodopád. Když je sucho, voda ze skály nepřepadává.

Plavební kanál s vodou
Přítok do plavebního kanálu
Plavební kanál

Občas je ze stezky i krásná vyhlídka do údolí.

Vyhlídka do údolí
Pohled shora na Český Jiřetín

Voda v kanále je zakončena vodopádem. Měli jsem štěstí. V kanále byl dostatek vody, vodopád se tedy konal. Je bohužel přístupný jenom ze shora. Myslím, že z údolí by byl hezčí.

Jiřetínský vodopád

Došli jsme po zelené do Českého Jiřetína a tam nás čekala odměna ve formě oběda. Šli jsme najisto do chaty Barbora. Tam už jsme kdysi byli při cyklovýletě a tenkrát dokonce i s Pájou.

Vepřový řízek s hranolky za 150,- Kč

V jídelním lístku stálo: Vepřový řízek s přílohou a oblohou. Na přílohu jsem se zapomněla zeptat, tak mě to trochu zaskočilo. Dvakrát smažené nemusím. Porce, o které jsem hned na začátku věděla, že nesním. Nerada plýtvám jídlem, proto bych uvítala menší porce za nižší cenu. To bych tím ovšem obchodníkům narušila jejich podnikatelský tah.

Po jídle jsme pokračovali v cestě, tentokrát po červené zpátky k přehradě. Cesta byla lepší, po pěkné lesní cestě.

Cestou jsme se zastavili u Puklé skály, kterou nám doporučila pracovnice informačního střediska na přehradě Fláje. I když je z druhé strany těžko přístupná, riskla jsem to a prolezla tam. Byla jsem zvědavá, proč se jí říká puklá. Málem jsem se tam zabila, ale stejně jsem nic nezjistila.

Puklá skála

Procházka to byla hezká, jenom to počasí. Po návrtu domů jsem byla zralá na čaj s rumem a vanu s horkou vodou.

Výlet to byl pěkný, poučný a ještě jsem zjistila, že po zelené na kole nikdy.

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*