Projížďka Ladou po Praze

Krušnohorec měl narozeniny. Ženy mi dají za pravdu, že vymyslet dárek pro muže, je pěkný oříšek. Nikdy si s tím nevím rady. Nechci koupit nějakou blbost, která se hodí do šuplíku a časem se jako nepotřebná vyhodí. Dárek by měl udělat radost. Ale jak to udělat, mi už nikdo neporadí. Navrhovala jsem originálně něco na sebe, ale s tím jsem moc nepochodila. Podle výrazu v obličeji jsem pochopila, že mikina nebude to pravé.

No co. Když nevíš, tak se zeptej. Překvapení se sice nebude konat, ale radost z dárku určitě bude. Ani jsem dlouho nemusela čekat a dárek byl na světě. Jízda Ladou. Tak to bych opravdu nevymyslela. Sama jsem autoškolu dělala ve staré Škodovce a jsem moc ráda za všechny vymoženosti v nových autech. Chlapi to mají asi trochu jinak. Tady jim na rozdíl od jiných činností nevadí, že se při jízdě nadřou a ještě za to poměrně draze zaplatí.

Za pár dní jsem jela za sestrou do Prahy. Krušnohorec se nabídl, že mě odpoledne vyzvedne a hned se při této příležitosti objednal na jízdu. Prý, jestli pojedu s ním. Před týdnem projížděl na okruhu Lamborghini a tam si nějak nepamatuji, že bych byla pozvaná.

Moc jsem neměla na výběr. Buď budu hodinu trčet v autě na parkovišti a nebo se budu klepat strachy v Ladě. Druhé zvítězilo, ale dnes si myslím, že tentokrát to bylo naposledy.

Když jsme přijeli ke garážím, už tam bylo auto i s instruktorem připravené. V Trabantu jsme jeli po Praze sami. Tak mě překvapilo, že tato jízda se koná pod dohledem instruktora. Záhy jsem pochopila. V autě byla přerušená elektrika a nešly stěrače a blinkry. Bylo hezky, stěrače jsme nepotřebovali, ale blinkry by se hodily. Nemyslím, že bychom dokázali po Praze jet stále rovně, abychom se i navrátili. Instruktor byl dobrodruh. Otevřel okénko, vystrčil ruku a blinkr byl na světě. Rukou ukazoval směr naší jízdy. Zatáhl za sytič, Krušnohorec nastartoval, instruktor zvolal, že pokuty za blinkry jdou za ním a vyrazili jsme.

Ještě jsme nebyli ani z areálu garáží venku a už jsem viděla, že moje rozhodnutí nebylo správné. Spojka zabírala až na hoře, takže Krušnohorec přidal hodně plynu, auto řvalo a vzhledem k velké vůli na volantu jsem měla dojem, že se do malé uličky mezi auty nevejdeme. Nakonec se zadařilo. Byli jsme na silnici.

Instruktor pronesl, že většinou řidiče zaveze za Prahu a tam jim to teprve půjčí. Krušnohorec se mu zdál zkušený, Ladu řídil od začátku. Instruktor líčil zážitky se starými auty, mával rukou z okénka a ukazoval ostatním řidičům, kam hodláme jet. Já se klepala bez pásů vzadu. Jednak strachem a jednak jízdou v Ladě. Krušnohorec dupal na plyn, motor řval a instruktor už se asi také bál. Vykřikoval, že pokuta za rychlou jízdu jde za Krušnohorcem. Tomu to evidentně nevadilo.

Když jsme asi po půl hodině jízdy byli stále v Praze, tak jsem se zeptala, kdy by bylo za Prahou a kdy by se chtěl u volantu vyměnit, kdyby Krušnohorec neřídil od začátku. Nevěděl, prý si neuvědomil, že je špička a tedy silný provoz a jede náhodně. Náhodně jsme se tedy dostali na uzavřenou silnici. Objížďka při hustém provoze mezi paneláky nebyla nic moc. Instruktor chvílemi nevěděl, kde jsme, ale použít navigaci mu připadalo zbabělé.

Pak se zadařilo. Dostali jsme se do míst, kde už to znal a my k mé radosti mířili zpátky ke garážím.

Celá vytřesená, ale šťastná, že jsem jízdu ve špičce po Praze přežila, jsem si přesedla do Krušnohorcova auta. To jsem netušila, že začátek zpáteční cesty nebude lepší. Krušnohorci chvíli trvalo, než si uvědomil, že už nejede v Ladě. Zapomněl, že má brzdy s posilovači, takže jsem z zkraje párkrát byla ráda, že už mám pásy, že se nerozplácnu o přední sklo.

Krušnohorec na rozdíl ode mě jízdu dalšími starými auty neplánuje ukončit. Chystá se projet Velorex. Tak uvidíme, jestli časový rozestup bude tak dlouhý, že za tu dobu zapomenu, jak hrozné to bylo a zase se nechám nalákat. Čas ukáže.