Jak už jsem uvedla v příspěvku „Do Keukenhofu přes Rosengart Museum“, po návštěvě tohoto muzea jsme se vydali do asi 270 km vzdáleného holandského Wassenaaru. Tam jsme měli objednaný na dvě noci Cosy appartment.
Cesta měla podle navigace trvat asi dvě a půl hodiny, ale naše trvala něco přes čtyři. Kromě pauzy na oběd jsme tak trochu bloudili. Nejdříve jsme si jeli pohodlně po dálnici ve čtyřech pruzích, pak postupně ve třech, ve dvou a poslední pruh nás svedl z dálnice. Navigaci asi nikdo neřekl, že je část dálnice uzavřená a snažila se nás na ni vrátit. Trochu jsme se pokochali krásami holandského venkova a pak se nám konečně podařilo znovu se napojit na dálnici. Byli jsme překvapeni, že rychlost na holandských dálnicích byla přes den omezená na 100 km/hodinu.
Konečně jsme dorazili do Wassenaaru. U vstupních dveří jsme zadali kód a otevřela se nám schránka s klíčem. Takže, paráda. Podle instrukcí jsme měli bydlet v přízemí. Vtrhla jsem obtěžkaná zavazadly do jediných dveří, které jsem v přízemí objevila a ejhle. Narazila jsem na pana domácího, který mě odkázal na schodiště a na apartmán v patře. Po strmých schodech jako do nebe jsme tedy vytahali zavazadla nahoru. Tady jsem zjistili, že máme vlastě štěstí. Další apartmán byl ještě o patro výš.
Apartmán se skládal z ložnice spojené s obývacím pokojem, kuchyňského koutu a sociálního zařízení. Oproti ubytování v Německu více prostoru, ale horší čistota. Byly tam sice čtyři stoly a stolečky, pět lampiček, ale skříň žádná. Lednice byla uzavřená na stejném principu jako bývalo lyžařské vázání kandahár.
Zrovna tady by mohla být skříň. Určitě by to bylo praktičtější, protože napravo byl další stolek s židlí.
Tento apartmán nám dal docela zabrat. Začalo to okny, které jsme měli problém otevřít. Okna se musela odemknout klíčkem. Když jsme zvítězili nad okny, nemohli jsme najít vypínač na světlo v koupelně. Uvnitř koupelny ani vně nebyl. Už jsem chtěla přemisťovat lampičky z pokoje do koupelny, když jsem se podívala nahoru a uviděla šňůrku, která kamsi vedla.
Zatahala jsem za kusy látky visících vpravo od dveří, které jsem dosud považovala za dekoraci a bylo světlo.
Večer nám byla zima. Topení bylo studené, regulátor k němu ležel na parapetu a nedal se nasadit. Zapnuli jsme si tedy přímotop, který byl v koupelně. A znovu se vyplatilo se podívat nahoru. Na stropě jsem objevila keramický radiátor. Konečně jsem i přišla na to, k čemu slouží kroužek na stolku mezi dvěma křesly. Byl ovladač ke stropnímu radiátoru.
Navečer jsme se vydali na pláž Severního moře. Nebylo to daleko, asi 6,5 km. Auto jsme zaparkovali za 2,5 EUR/hodinu a vydali se k moři. Sezóna už byla očividně zahájena. Restaurace a kiosky byly otevřené.
Pláž byla písčitá plná mušliček.
Na obzoru jsme viděli kotvící lodě.
V dáli bylo vidět město a něco jako ruské kolo a maják. Vydali jsme se tam.
Asi po 4 km jsme zjistili, že začíná příliv a že bychom se se suchými botami nevrátili. Tak jsme se obrátili a šlapali zpátky. Moc lidí už na pláži nebylo. Většina už se vracela, když my jsme šli tam.
Později jsme zjistili, že naše ruské kolo je luxusní obří kolo s uzavřenými třiceti šesti gondolami, které vás vynese až do výšky 50 m. Můžete si tam dát i něco dobrého. A náš maják nakonec nebyl maják, ale bungee jumping a lanový skluz (zipline). Tedy nic pro nás.
Při zpáteční cestě už začalo zapadat slunce a racci si hledali na pláži potravu.
Procházka po pláži byla krásná, obzvlášť pro nás suchozemce.
Přidejte odpověď