Je po pohřbu, nastává nová etapa mého života, od které očekávám nemožné. Zlepšení svého života. Spousta lidí mi říkalo: „Uvidíš, po pohřbu to bude lepší“. Pohřeb nic nezměnil. Lepší to není a Pája mi chybí čím dál víc. Když se mi něco přihodilo, a to ať už dobrého nebo špatného, tak jsem jí zavolala nebo napsala nebo jsme se sešly. Probraly jsme to, někdy jsme se zasmály, jindy si zanadávaly. Ale nakonec nám bylo oběma dobře. Co teď? Telefonní číslo do nebe nenajdu v žádném telefonním seznamu. Nikdy mě nenapadlo, jak jsou tyto zdánlivě obyčejné chvilky vzácné, že mohou náhle skončit.
Taková smrt blízké osoby obrátí člověku život vzhůru nohama. To, co bylo dříve samozřejmostí, přestává jí být a člověk se víc zamýšlí nad svým životem. Nevím, jestli smrt Páji byla pro mne znamením, abych zvolnila a pořád se nehonila. Zkrátka, jak by řekl kamarád mého syna, hodila se do klidu. Jestli ano, tak se zadařilo, ale za tuhle cenu?
Tak jestli jsem si myslela, že příprava pohřbu byla mela, tak po něm nastala druhá. Vůbec jsme se se Zdeňkem nezastavili. Po práci jsme chodili k Páje do bytu a vyklízeli a vyklízeli.
Bez úmrtního listu se nedá nic vyřídit. Každá instituce ho vyžaduje. Odhlásit energie, internet, pojistky,… to vše lze pouze s ním. Všude píší, že Úmrtní listy zařizují pohřební služby, ale nenechte se vysmát. Ani v Mostě ani tady v Chomutově jsem se s tím nesetkala. Tento poslední důkaz o tom, že tu někdo byl a už není, vydává matriční úřad ve městě, kde dotyčný zemřel. Čeká nás tedy další cesta do Ústí nad Labem. Snad už poslední. Tímto dnem byl 20. leden. Cestou se mi znovu vybavují ty marné návštěvy Páji v nemocnici, kdy jsem už věděla, že svůj boj o život prohrála. Tento den jsme tedy získali první dokument o smrti Páji.
Hned druhý den jsme šli vypovědět internet. Tato návštěva ovšem nebude poslední. Dcera měla na platby trvalý příkaz a jak jsem zjistila, banka zastaví platby teprve na základě Usnesení od notáře. Pro banku úmrtní list nic neznamená. Pro nás to znamená, že budeme jednotlivé instituce po uzavření dědictví obíhat znovu.
Dne 26.1.2020 se nám podařilo vyklidit, uklidit a připravit byt k předání. Druhý den navečer jsme se sešli s majitelkou, byt předali a zašli s ní odhlásit energie. I tady odcházely zálohy a nás čeká i tady další návštěva.
Lidi neumírejte! S tím je tolik lítání a tolik starostí!
Co dál? Chybí nám urna s popelem a doklad o zpopelnění. Toho jsme se dočkali 29.1.2020. Při návštěvě krematoria jsme se hned poptali na pohřební místo. Bylo nám řečeno, ať nepospícháme, že je zima a nepohřbívá se. Co tedy s urnou? Mít ji doma mi připadalo divné. Tak tedy odvezeme Páju na chatu, tam to měla ráda. Vešla jsem s urnou do jejího pokoje a propukla v pláč. Oči mi padly na její vzorně ustlanou postel se vzorně složeným pyžamem a ponožkami. Ty nesměly chybět nikde. Byla pořád zmrzlá, ruce a nohy měla věčně ledové. Vypnout klasické prostěradlo jako uměla ona, se mi nikdy nepodařilo. Nevím, jakou na to měla fintu. Válendy lze po délce vyklápět, mají pod matrací úložný prostor. Mezi matraci a úložný prostor vždy prostěradlo zavřela. Já ať dělám co chci, jak matraci zaklapnu, prostěradlo mám venku. To už se nedovím, jak to dělala a postele nikdy neustelu jako ona. Co ale vím, že si vždy na ni vzpomenu při chystání válend pro návštěvu.
Přidejte odpověď