Poslední večer

Vzpomínky
Vzpomínky

V době studia na gymnáziu si Pája psala básně do šuplíku. Jednou jsem je při úklidu našla, pár jich přečetla a říkala si, že si je jednou přečtu všechny, že je na to čas. Když se Pája odstěhovala, básně zmizely a já si uvědomila, že některé věci se nemají odkládat, že už pak může být pozdě. Básně nedávno vyplavaly na povrch zemský. Přiznám se, že jsem je urputně hledala. Našla jsem je na chatě na půdě. Co říkáte této? Neměla již Pája v minulosti nějaké tušení?

JEDNOU
Jednou i na nás poroste tráva,
matičko Země, a tak buď zdráva.
Jednou i my budeme pod drnem,
do toho se téměř nikdo příliš nehrnem´.
Jednou budem´ čuchat kytky zespodu.
Kdo by chtěl zvítězit v tomto závodu?
Zavřou-li tě do „konzervy“,
neslupnou tě žádní červi.
Myslíš? Omyl na dohledu.
Naivní jsi od pohledu.
Červi mají svačinu,
Zdlábnou tě jak malinu.
Přejedí se každý den při své večeři,
konzumace skončí dřív, než se zešeří.
Zbude z tebe jenom kost
dobrá psovi pro radost.
Nedělej těm parazitům
větší radost, než je třeba,
nech se spálit v peci,
v níž se peče chleba.
Řiď se ale jen mým plánem,
rozprášit nad oceánem popel všeho,
co kdy žilo,
co chuť létat neztratilo….

Poznámka: můžete se podívat také na další básně.

Odpoledne ji odvezli sanitou do ústecké nemocnice, kde udělali další CT hlavy a připravili ji na operaci. Já doma chodila od ničeho k ničemu a stále myslela na Páju. Ještě, že jsou ty mobily. Psaly jsme si, volaly a pak přítel Zdeněk řekl: „Jedeme!“ Nejdřív jsem nevěděla, jestli je to dobrý nápad, vždyť jsme se s ní dneska již viděli a po operaci tam zase pojedeme. Brzy jsem zjistila, že to byl nejlepší nápad na celém světě.

Povolili nám návštěvu ještě ve večerních hodinách. Dcera vypadala klidně, smířená s osudem. Operace se pochopitelně bála, ale byla velmi statečná. Pak přišla lékařka, mluvila s ní a ujišťovala ji, že operující lékař je špičkový neurochirurg, velmi zkušený a kdyby v její rodině měl někdo podstoupit operaci hlavy, tak by chtěla, aby ji provedl on. Tak hurá! Svitla další naděje.

Nikdy nezapomenu na to, jak tam seděla v mém županu na posteli a říkala: „Mami, ještě, že nemám děti. Co by s nimi bylo?“ K těmto dvěma větám se stále vracím. Dodnes nevím, co by bylo lepší. Kdyby děti měla, něco by mi po ní tady zůstalo. Mám přeci ještě dost sil, postarala bych se. Měla by třeba taky manžela, určitě by se taky staral. Nebo ne? Dodnes přemýšlím o tom, co by bylo lepší. Odpověď neznám. Probírala jsem to i s svojí sestrou. Ta si myslí, že dítě bez mámy je chudák, že takhle je to lepší. Myslí si to i moje kolegyně, která přišla o maminku jako dítě. Tak to asi tak má být. Nesmím být sobecká.

Najednou bylo už pozdě a museli jsme opustit nemocnici. Objala jsem se naposledy s dcerou, popřála jí hodně štěstí a řekla jí, že na ni budu celou dobu myslet. Na rozloučenou ještě jedno foto. Pája sedící v modrém županu na posteli. Vždycky, když ke mně přišla a byla jí zima, navlékla si můj župan. Byl pro ni tak typický. Pořád ji v něm vidím.  Pája se smála a říkala, že je to, jako když si ji naposledy fotím. Vůbec jsem to tak nemyslela a netušila, že měla vlastně pravdu. Toto byl poslední večer, kdy jsme se viděly a mluvily spolu naživo.

Předchozí: Stále vidím tu krásnou blonďatou hlavu

Následující: I takhle se dá prožít Silvestr

Buďte první, kdo vloží komentář

Přidejte odpověď

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.


*